Velikonoce 2022: Missa chrismatis. Promluva litoměřického biskupa ke kněžím a jáhnům na Zelený čtvrtek

Na Zelený čtvrtek 14. dubna 2022 od 9 hodin se konala v litoměřické katedrále sv. Štěpána slavnostní mše svatá se svěcením olejů (křižma) - Missa chrismatis. Na začátku bohoslužby se litoměřický biskup Mons. Jan Baxant pozdravil s přítomnými kněžími a jáhny. V tomto roce jej doprovázel také Mons. Giuseppe Silvestrini, Chargé d’affaire papežské nunciatury v Praze, který se rozhodl strávit letošní velikonoční triduum v Litoměřicích.
V průběhu mše svaté přítomní kněží obnovili své kněžské závazky a litoměřický biskup posvětil olej katechumenů, nemocných i křižmo. Na závěr bohoslužby Mons. Silvestrini, který v České republice aktuálně zastupuje Svatého otce, pozdravil kněze a požádal, aby zůstali ve spojení s papežem Františkem, který se tolik snaží o dosažení mírové dohody mezi Ukrajinou a Ruskem a všude tam, kde jsou ve světě války a neshody.

Promluva biskupa Mons. Jana Baxanta ke kněžím a jáhnům na Zelený čtvrtek 14. dubna 2022:

Drazí bratři a otcové, kněží a jáhnové,

očekávám, že od dnešního rána Zeleného čtvrtku společně prožijeme alespoň trochu radosti, i když vím, že mnohé z nás trápí všelijaké neduhy povahy zdravotní, vztahově meziosobní, a mohou právě dnes na nás doléhat i různá napětí a nevyjasněné situace z našeho pastoračního terénu. Velmi bych si přál, abychom prožili kněžskou radost. Ta, doufám, že převyšuje vše, čím vším je plné srdce kněze a jáhna, působícího na severu Čech, v litoměřické diecézi. Účastníme se mše svaté zvané: „Missa chrismatis“. Dovolím si s nepatrným úsměvem dodat, že to není „mše olejová“, ale že je to slavnost Eucharistie, při které si znovu živě uvědomujeme, že Duch Páně je nad námi, jako byl nad naším Spasitelem. Světí a žehnají se oleje, aby se rázem staly oleji svatými podobně, jako jsme se jednoho dne rázem zásadně změnili: přijali jsme svátost kněžství v prvním a druhém stupni, byli jsme tehdy posvěceni, stali jsme se zasvěcenými osobami. Čas od rána Zeleného čtvrtku do večerní mše slavené na památku Poslední Večeře Páně lze oprávněně chápat jako „den slavnosti kněžství“. Není to pochopitelně imaginární kněžství, je to přímá účast na kněžství Ježíše Krista. Doporučuji Vám, drazí bratři a otcové, abyste si přes den, třeba i jen letmo, anebo hned teď, připomněli konkrétní datum svého svěcení a vybavili si atmosféru, která tehdy panovala. Připomeňte si však i to, co s Kristovým kněžstvím je spjato, když se dnes k tomu opět přihlásíte. Mám na mysli kněžské, resp. jáhenské sliby, dané svému světiteli, veřejně a zřetelně dnes obnovené. Kdybych se pokusil velice stručně vystihnout úmysly, které jsme při prostraci a pod vztaženýma rukama biskupa-světitele s následnou zásvětnou – konsekrační modlitbou ve svých srdcích měli, snad se nezmýlím, když řeknu, že to bylo něco, co bychom formulovali asi takto: „zde jsem, Pane, odevzdávám se ti, použij mě jako svůj nástroj, i když dobře sám víš, že jsem jen křehkým a hříšným člověkem, ale budu se vždy snažit být tvým spolehlivým pomocníkem, děkuji ti, že jsi na mne shlédl“. Podívejme se nyní na svůj život a na naši současnost s otevřenýma očima, upřímným pohledem.

V těchto dnech, týdnech a měsících jsme spolu se všemi lidmi byli a stále ještě jsme konfrontováni s nespočetnými lidskými a společenskými krizemi a událostmi ve světě. Týkají se nás všech, nikdo z nás se nemůže před nimi skrýt do zdravotnických či vojenských krytů a izolací. Postihly nás rány, a někdo by je nazval i „egyptskými“. Aniž bych chtěl cokoliv z doby pandemických opatření zlehčovat, nepodaří se mi uplynulý čas pandemických zkoušek (a ještě nejsou u konce!) charakterizovat jinak, než jako příležitost od Pána Boha daná nám lidem k našemu vzpamatování se a prozření. Stupňovala se totiž tendence hrát si na bohy, zbožšťovat démony, vyloučit pravého Boha z rodin, ze škol, z lidského společenství, ze státních institucí země. Zapomínali jsme nebo jsme nedostatečně upozorňovali na skutečnosti zcela jasné: člověk je tvor, nikoliv Bůh, démon je tvor, a navíc tvor padlý, nikoliv Bůh. Je jen jeden Bůh, Hospodin, jenž vládne nade vším, tedy i nad naší pýchou a domýšlivostí. Pokud ráně pandemie porozumíme jako poskytnutí zkoušky naší víry a vyznání, že nikdo nic a nikoho z Božích rukou nevyrve, ač by chtěl, pak taková rána se stává poučením a velmi rychle se může přistoupit k jejímu léčení a hojení. Rád bych v této souvislosti využil tuto chvíli i pro vyslovení vděčnosti a díků všem Vám, Vašim farníkům a přátelům, kteří jste covidovými strastmi a omezeními procházeli, druhým pomáhali, svůj život a své zdraví vystavovali všanc. Ze srdce Vám děkuji. Bylo, a ještě dosud je mnoho bolestí a následků covidového onemocnění, ale ochota k oběti Vás a Vašich mnohých bratří a sester, vše hodnotově převyšuje. Bůh Vám všem bohatě odmění sebenepatrnější skutek blíženské lásky. O tom nepochybuji. Ty z nás, které covidový virus skolil, či uspíšil jejich smrt, odevzdejme Božímu milosrdenství. On se o ně postará mnohem lépe, než bychom se uměli a mohli postarat my, když by ještě byli mezi námi.

Nejinak je tomu i s další ranou, totiž s probíhající válkou na Ukrajině. Až příliš blízko naší vlasti a domova, ve skutečnosti za dvěma dveřmi, resp. za dvojí státní hranicí, se odehrává dramatický zápas mezi dobrem a zlem. Přibývají mrtví, padlí, zranění, opuštění. Roste počet uprchlíků, vyhnanců a bezdomovců. Soucítíme se všemi trpícími, ukrajinskými rodinami, nyní bez otců a starších synů. Ti bojují za druhé, svou vlast a zem. Denně se modlíme k Bohu, aby pohnul lidskými srdci, vytrhl je z osidel nenávisti a pomstychtivosti. Jestliže Hospodin vládne nade vším, pak pevně můžeme věřit, že zavládne i nad takovými srdci. My sami, jako evangelizátoři všech, kdo mají uši a chtějí slyšet, hlásejme Krista, Knížete pokoje, smíření a odpuštění. K řešení spletité válečné situace přispívejme i tak, že k přemožení zloby války a nesvorností mezi lidmi kdekoliv na světě, šiřme a vnášejme mocnou, i když nedoceněnou sílu pokoje svého vlastního nitra. Opět bych rád poděkoval za nevídanou ochotu jednotlivců, charitních a církevních organizací v naší diecézi, i osobně Vám, drazí otcové, že se svými pomocníky nabízíte a poskytujete účinnou pomoc v prostorách farních budov tak, aby současní ukrajinští uprchlíci a nyní i naši bratři a sestry v Kristu, pobývali v důstojných podmínkách, i když se ocitají na útěku s touhou se co nejdříve vrátit do svých domovů, pokud je nenajdou, nedej Bůh, v rozvalinách. Jak vypadají důstojné podmínky nabízené uprchlíkům? Je to takové ubytování, kde najdou bezpečí. Tam je teplo, sociální zařízení, možnost přístupu do kuchyně k přípravě typicky ukrajinských jídel, nabídka základních potravin, a hlavně účinná pomoc při vyřizování nutných administrativních záležitostí, týkajících se cizinců a přistěhovalců. Dojímá mě pohotově organizovaná služba postiženým. Na tak úžasné pomoci potřebným se podílejí mnozí, i ti, u kterých bychom to snad ani nečekali. V našich diecézních prostorách, to znamená v Diecézním domě kardinála Trochty v Litoměřicích, v klášteře v Hejnicích, v charitních zařízeních a všude jinde na Vašich farách je dosud přijato zhruba tři tisíce ukrajinských uprchlíků. Své prostory nabídly i řeholní domy bratří a sester, sídlící v naší diecézi, například v Doksanech premonstrátky a salesiáni v Teplicích, aniž bych chtěl opomenout i další místa a další přibývají. Nemohu zapomenout na mnohé naše křesťanské rodiny, či jednotlivce, nabízející pomoc svou radou a životními zkušenostmi, a samozřejmě modlitbou. Všichni prostě chtějí poskytnout azylové útočiště těm, kteří by doslova zůstali bez střechy nad hlavou.

Na závěr, milí otcové a bratři, nám zůstal prostor pro onen upřímný pohled na nás samé v den našeho kněžského svátku. V posledních již třech desetiletích se v naší vlasti pro pastorační činnost otevřely nevídané možnosti. Pokusím se vyjmenovat alespoň některé. Začnu u budoucnosti církve, jak se nyní říká pastoraci mládeže. Vznikla pastorační střediska pro mládež, pro katechetickou službu, pro rodinnou problematiku. Byli ustanoveni referenti pro mládež, vikariátní kaplani pro mládež, tvořily se a stále se obměňují příchovické týmy. To všechno má svou důležitost a opodstatnění. A srdečně děkuji za nynější stav a vedení tohoto mládežnického centra. Jen v této souvislosti Vám chci připomenout, že každý duchovní správce, farář, administrátor farností i farní vikář není zbaven svaté kněžské povinnosti starat se a pečovat o mládež a dospívající diecézány. Máme jich tu na našem území cirka sedmsetpadesát tisíc. Kolik nevyužitých možností pro formaci mládeže je ve školách na našem diecézním území! Pastorační centra se z podstaty své existence ujímají služby Vám všem pomoci, inspirovat Vás, přebírat na sebe specifika kategoriální pastorace. Prosím, neztrácejme zájem o mladé lidi. S dětmi je to obdobné. Katechetů, a především katechetek nemáme mnoho, ale každý z Vás je katechetou „par excellence“. Šťastný čas, prožitý s dětmi při výuce náboženství a besedách o Pánu Ježíši, jeho matce Marii, světic a svatých, bude nepochybně sluncem Vaší někdy posmutnělé duchovní správy. Snoubenci a péče o manžele zvláště v začátcích jejich společného života, to všechno je svěřeno našemu centru pro rodinu, avšak nejen jemu. I Vy se s nimi máte setkávat a osobně se seznamovat s jejich radostmi, strastmi i nápady. Jistě ve Vás hledají osoby důvěryhodné, mající duchovní autoritu a zájem o jejich osudy. Prosím, i nadále je nespouštějte z očí. Modlete se za ně a každé setkání s nimi doplňujte svou kněžskou modlitbou. Když například jedno ze tří či čtyř setkání se snoubenci trvá vždy tak hodinu, připojte další hodinu modlitby za ně v čase, kdy Vám to bude možné. Doporučuji Vám to proto, že jsem to tak i já dělával na radu jednoho, již zemřelého mého kněžského spolubratra.

Existuje síť nemocničních kaplanů i u nás. V celé České republice je dokonce velký počet kaplanů – žen. Je to radostné konstatování. Nemohu však nedodat, že každý kněz i jáhen má být nemocničním kaplanem, resp. tím, kterému leží na srdci osudy nemocných a zdravotníků, životy obyvatel domovů pro seniory, charitativních zařízení pro ohrožené skupiny obyvatel, pro umírající v hospicové péči a podobně. Oddaná pastorační služba zasvěcených služebníků Kristovy církve přináší Boží požehnání především jim. A co vězeňští kaplani? Osm věznic rozsetých v prostoru naší diecéze je jimi navštěvováno. Vězňů je, žel Bohu, stále dost. Méně však vězeňských kaplanů. Přesto, vyzývám Vás, včetně Vás jáhnů, kteří byste o duchovní služby ve věznicích měli zájem, přihlaste se mi. Zařídím pro Vás jmenovací dekret, který by Vás opravňoval ke vstupu do střežených vězeňských prostor pro uskutečnění duchovních rozhovorů, bohoslužeb a u kněží i k udílení svátosti smíření. V tom jsme přece nezastupitelní. Během mé biskupské služby jsem věznice již několikrát navštívil. Křtil jsem tam, biřmoval, celebroval, dokonce oddával (nevěsta byla výjimečně vpuštěna do vězeňské kaple), vedl duchovní rozhovory a žasl jsem nad projevenou důvěrou, kterou vězni vůči zasvěcenému člověku měli a mají. Těm z Vás, kteří se této službě věnujete i krom svého vlastního povolání, vřele děkuji a tuším, že byste o svých zkušenostech mohli mnoho co vyprávět.

Drazí bratři a otcové, nelze vyjmenovat úplně všechno, co tvoří identitu kněze a jáhna v podmínkách litoměřické diecéze. Je mi jasné, že leccos z toho, co jsem vyslovil, Vám není cizí. Naopak, jsem si jist, že těmito starostmi dobrého duchovního pastýře žijete dnem i nocí. Mám pro Vás ještě dvě naléhavá sdělení: jednak Vás prosím a žádám o svůj vlastní „pohled do kněžského zrcadla“. Objevíte-li na sobě nějaké šrámy, není to žádná tragédie. Tyto šrámy zasvěceného člověka se dají odstranit, když je zpozorujete a rozhodnete se svou tvář zasvěceného života před Kristem kajícně napravit. A zcela nakonec je zde to druhé naléhavé sdělení: vyslovení mé vděčnosti a upřímného díku za službu, kterou konáte bez ohledu na své pohodlí, zdraví, reputaci a podobně. Děkuji Vám i za to, že mě ještě snášíte a za mě se modlíte. Denně se modlím za každého z Vás, jak Vám to často zdůrazňuji, a na dálku Vám denně vždy zrána žehnám.