Setkání Ackermann-Gemeinde v Rohru
Neboj se, všechno dobře dopadne!
Kázání při mši svaté v klášterním kostele
Nanebevzetí Panny Marie v Rohru, sobota 3. srpna 2024, 10.30 hodin.
Sestry a bratři, drazí přátelé,
slovo, kterým jsou protkána dnešní biblická čtení jako
zlatou nití, je slovo prorok. Je to slovo, s nímž často nakládáme, ale je
tak mnohoznačné a současně hluboké, že patrně nikdy nedohlédneme jeho význam
v celosti.
Je to označení člověka, je to poslání, je to postoj,
je to činnost.
Co to znamená být prorokem?
Pokusím se spolu s vámi nahlédnout pod pokličku
tohoto tajemného slova.
Někde jsem slyšel, že prorok je ten, kdo mluví
k lidem o Bohu. Jistě je to také tak, ale domnívám se, že prorok je
v první řadě člověk povolaný. Když se podíváme na starozákonní proroky,
například na Jeremiáše nebo na Ezechiela, vidíme, že to nebyli lidé, kteří by
si zvolili prorokování jako své řemeslo nebo jako pózu, v níž by se cítili
dobře a pohodlně. Naopak. Jeremiáš si povzdechne: „Svedl jsi mě,
Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než
já a přemohls mě!“ (Jer 20,7) A Jeremiáš i Ezechiel dostávali za úkol
prorokovat způsobem, který z nich činil blázny. Jejich prorocké činy
bychom označili za neefektivní: Prokopat se zdí, jít až k řece Eufratu a
tam zakopat řemen, a potom tam jít znovu a zjistit, že ztrouchnivěl, oženit se
s nevěstkou, nenaříkat nad zemřelou ženou a tak dále. I Abrahám byl svého
druhu prorok. Musel se zvednout a jít do nejistoty, tam, kam mu Hospodin ukáže.
Být prorokem je tedy cosi, co člověk dostane od Boha.
Jako úkol, kterému zpravidla naprosto nerozumí a který je většinou dosti
nepohodlný. Stát se prorokem nebo prorockým obrazem je něco, co může člověka
naplňovat jen za cenu obrovské víry.
Být prorokem je nebezpečné. Prorokům vždycky šlo
víceméně o život, protože to, co chce po člověku Bůh je zpravidla proti mysli a
zájmům bohatých, mocných a těch, co něco znamenají, nebo si to alespoň myslí. Prorok
a mučedník vlastně nesdílí jen rizikovost počínání, ale je blízko i jejich
povolání: v obojím případě jde o svědectví a věrnost Bohu a jeho vidění
skutečnosti i za cenu nejvyšší, za cenu života.
Být prorokem je postoj. Někdy člověk ani nemusí
mluvit, nemusí nic dělat, už tím, že je, tím, jak je, se zvěstuje Boží
poselství. Takovým prorokem byl zcela jistě Ježíš, když visel na kříži, byl
jím, když nemluvil, ale psal do písku, byl jím dokonce, když byl po smrti.
Tehdy skály pukaly, hroby se otvíraly, chrámová opona se roztrhla odshora až
dolů. (srov. Mt 27,51–52)
Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že si dnes
připomínáme jednu prorockou skutečnost a jednoho proroka.
Onou skutečností je evropské společenství. Je haněno,
vysmíváno, podceňováno, kritizováno, zatracováno, a někdy právem, protože ona
prorocká myšlenka a čin na ni navazující byl zanesen prachem byrokracie,
ideologie a touze po snadném životě. Evropské společenství však nevzniklo jen
jako ekonomický pakt o uhlí a oceli, ale jako výsledek reflexe nesmyslnosti
nenávisti a zabíjení, které přinesla poslední světová válka. Stál jsem kdysi
před katedrálou v Remeši, kde je v dlažbě upomínka na historické
setkání Konráda Adenauera a Charlese de Gaulla, představitelů zemí, které si ve
válce tak nesmírně ublížily. Tito muži si tam dokázali vyjádřit vzájemné
odpuštění a touhu po spolupráci. Byl jsem kdysi v Metách u hrobu Roberta
Schumana, v malém kostelíčku na předměstí, na místě, kde spočinuly ostatky
člověka, který stál u zrodu evropské integrace a tato myšlenka byla plodem jeho
autentického křesťanského života. Není jiné východisko než si odpustit. Není to
prorocké?
Ukazuje se, že ano. My Češi, Moravané a Slezané, jsme
se připojili k Evropské unii před dvaceti lety. Celou dobu k ní máme
výhrady, ale z jejích benefitů žijeme zcela bez uzardění. Jak už jsem
zmínil, mnohé výhrady k této politicko-hospodářské entitě, nebo spíš
k její současné podobě jsou oprávněné. Ale pod popelem doutná oheň. Tam
někde v jádru této instituce stále plane prorocký postoj otců zakladatelů,
který stavěl stejně na odpuštění a smíření jako na spolupráci a hospodářské
prosperitě. Jan Pavel II. kdysi řekl prorocká slova, nebo možná spíš vyslovil
prorocké napomenutí: „Evropo, vrať se sama k sobě.“ (Ecclesia in Europa
120) Kam se máme vrátit? Papež měl na mysli křesťanské kořeny našeho
kontinentu. Ano, je třeba se vrátit ke Kristu. A na této cestě najdeme i jádro
myšlenky, z níž sjednocená Evropa vznikla. Jako fénix z popela vstává
kontinent zraněný válkou, protože se nová skutečnost začala stavět hodnotách
Kristových. Je to hodnota jedné prosby modlitby Páně: Odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
Čtyřicet let poválečného vývoje jsme my
v Československu ovšem strávili na druhé straně plotu, za ostnatým drátem,
za zdí. Naše poválečné světlé zítřky začaly vyhnáním obyvatel, kteří mluvili
jazykem agresora, aniž bychom si dali práci s tím, kdo je vinen, a kdo se
snažil obstát. To se netýkalo jen jednotlivců, ale také institucí. Jednou
z nich byla broumovská komunita benediktinů. A tito bratři našli domov zde
v Rohru. Pokud jsem zmínil Abraháma, bylo to právě vyhnání broumovských,
co umožnilo o dvacet let později nalézt břevnovskému opatu Anastázi Opaskovi
nový domov. Možná ne jako Abrahám, ale jako Josef Egyptský byli tito bratři
vyhnáni do cizí země, i když se zde mluvilo jejich jazykem, aby později, až
přijde bratr, bylo všechno připraveno ke společnému životu. Vyhnanství zůstává
vyhnanstvím, ale přece je snesitelnější, když člověk nalezne kus domova.
Sám Anastáz Opasek byl prorockou osobou. Byl prorokem
velmi nekonvenčním, však ne nadarmo se mu přezdívalo opat chuligán. Ale jeho
život a životní postoje byly prorocké. Byl povolán stát se mnichem, záhy se
stal opatem, aby po několika letech krutě skončil ve vězení, které celý jeho
život převrátilo naruby. Prorocké na jeho životním postoji bylo to, že ho „nic
nemohlo odtrhnout od lásky ke Kristu Ježíši“. (Řím 8,39) Záhy se ukázalo,
že komunisté jej sice mohli připravit o svobodu, ale nemohli jej připravit o
jeho životní postoj, radostný navzdory okolnostem, který mu vposledku dával
svobodu mnohem větší, než je svoboda vnější. Jeho chuligánství – domnívám se –
nebylo jen jakýmsi uličnictvím, ale právě projevem této radostné svobody, která
se stala obrovskou výpovědí o velikosti povolání Bohem.
A když sem do Rohru přišel po svém odchodu
z Československa v roce 1968, našel zde nejen domov a své bratry, ale
také příležitost, aby mohl konat dobré dílo – Opus bonum. A jeho dílo
bylo nejen bonum, ale optimum, výborné, protože bylo zušlechtěno prožitým
utrpením jako zlato čištěné v tavicím kelímku.
Anastáze Opaska jsem blíže potkal jednou
v životě, a to když jsem jako bohoslovec byl přítomen slibům jednoho
z mých spolužáků v Břevnově. Po bohoslužbě si mě u stolu všimnul
poplácal mě po tváři a říkal: „Ty máš takové pěkně červené tvářičky… Pojď
k benediktinům.“ Toto přání jsem mu nesplnil, ale s benediktiny
toho mám hodně společného, vždyť můj farář, který oddával mé rodiče, který mě
křtil, připravoval k prvnímu svatému přijímání, biřmování, který ze mě
udělal postupně ministranta a varhaníka a který nakonec vyslovil onu základní
otázku: Nechtěl bys být knězem, je benediktin.
Nacházíme se v určité době zmaru a únavy. Jsme
bohatí a můžeme si toho dopřát mnohem více než generace před námi, ale moc nás
to netěší. Dnes je možná prorockým postojem optimismus opřený o víru
v Boha a o přesvědčení, že on to má pevně v rukou. Díky tomu se
můžeme pevně opřít o poslední prorocké slovo Anastáze Opaska, které – pokud si
to dobře pamatuji z vyprávění zde přítomného arciopata Prokopa Siostrzonka
– řekl právě jemu před posledním odjezdem sem do Rohru: „Neboj se, všechno dobře
dopadne!“ Ať se toto jeho v jistém smyslu poslední slovo stane
testamentem pro nás, kteří tak často pochybujeme…
† Stanislav Přibyl, biskup litoměřický