Promluva Mons. Jana Baxanta na setkání zasvěcených osob v Litoměřicích 4. února 2023

Milí zasvěcenci, sestry a bratři, 

předpokládám, že minimálně vždy při duchovních cvičeních se v duchu obnovy vztahů k Bohu a k lidem ptáme sami sebe, a soustřeďujeme se ve svých meditacích na základ našeho zasvěceného života. Kde jsou prameny a kořeny našeho povolání? Zdroj zasvěcení je zřejmý. Je to Bůh. Ovšem, kde jsme získali vnitřní sílu k tomu, abychom Bohu v jeho projektu zasvěcení dokázali odpovědět jasně a statečně tak, jak to odpovídá dospělému člověku, dospělému křesťanovi/dospělé křesťance a současně pokornému služebníku/služebnici Kristovy církve? Naše zasvěcené povolání totiž má své početí v lůně církve, tam se i zrodilo a rostlo. Dorůstá až do naší smrti. Pokusme se důkladně pátrat po základu našeho zasvěcení. Nepochybně jsou to příklady světců a světic. Četba, a to rozjímavá četba životopisů těchto Bohem omilostněných osob, není jen ukolébavkou před spaním na noc. Ani to není vyprávění, mající charakter legendy ve smyslu, že se tak mohlo, ale i nemuselo stát. Životopisy svatých a světic, a to především ty, jež jsou podané střízlivým způsobem, jsou svědectvími o schůdnosti cesty následování Krista a současně i nabídkou životních zkušeností těch, kteří vlastně i nám samým vyšlapávali cestu za Spasitelem. Vzpomeňme na sv. Ignáce z Loyoly, sv. Terezii z Lisieux, sv. Maxmiliána Maria Kolbeho, sv. Terezii Benediktu od Kříže (prof. Edith Stein), celou řadu našich českých historických světců a světic, ale i těch ze současnosti, nebo z nedávné minulosti sice komunistického útlaku, ale doby velkých příležitostí trpět, obětovat se, svědčit, dávat heroický příklad křesťanského života. Jistě si sami ve svých rozjímáních vzpomenete na své zakladatele či zakladatelky řeholních, event. zasvěcených institutů. Studium jejich životů o totální, nikoliv však fanatické, vydanosti Bohu a lidem nás jen utvrzuje v tom, že životopisy svatých jsou jakýmsi ojedinělým a živoucím komentářem evangelia Ježíše Krista. Máme-li hledat biblický základ našeho zasvěcení, pak nelze opominout známé pasáže z Písma svatého, a to jak ze Starého, tak i Nového zákona, prostě z celé Bible. Starozákonní příběhy jsou přece velice působivé tak, jak působivé je Boží slovo, svou mnohdy dramatičností a dějovým spádem zcela zaujmou a podnítí, když ne k okamžitému napodobení, pak jistě k meditacím, a bylo by naší chybou, kdybychom je odkládali na neurčito. Snad až na dobu, kdy budeme mít více času a klidu. Takový čas a takový klid se nedostaví, protože čas Boží milosti se nemusí opakovat jen tak podle našeho přání. Pokud ano, pak je to vždy nová příležitost, opět z milosti daná. Ovšem máme právo tyto, Bohem poskytnuté, příležitosti nevyužívat? Novozákonní spisy Písma svatého jsou přeplněny podněty k tomu, abychom nově, s obnoveným zaujetím uchopili své povolání.  Co se dá připojit ke známým biblickým pravdám: všichni jsme povoláni, ale ne všichni vyvoleni – vezmi svůj kříž a následuj mne – kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí jej – nemůže být mým učedníkem ten, kdo Boha neklade na první místo – kdo položil ruku na pluh a otáčí se zpět, nemůže být mým učedníkem – je i někdo, kdo se zříká manželství pro Boží království apod. Jistě má každý z vás svá oblíbená biblická místa a statě, verše a kapitoly, na kterých jste stavěli kdysi svou budoucnost, řešili tehdy i svou minulost a vaše  současnost drží a odolává právě proto, že světlo Božího slova bylo a je základem vašeho žití.

Uvažujeme o svém zasvěceném povolání. S tím je neodlučitelně spjato charisma vašeho institutu. Vím, že se v současné době, ano i u nás v našich diecézích, tedy v prostoru našich dvou církevních provincií, objevuje a prosazuje důraz na charisma toho kterého řeholního společenství nebo institutu zasvěceného života. Domnívám se však, že se to děje poněkud živelně a pak i křečovitě. Vždy se čas od času zužuje kvůli nedostatku zasvěcených povolání pohled na to, co je zásadní, co je původním posláním a charismatem. Jistě, zakladatelé vnímali svou dobu a reagovali na společenské jevy. Budovali základy svých řeholí a institutů v souvislostech s životem celé církve a stavem lidské společnosti. Nesnažili se takříkajíc „vařit“ pouze svou oblíbenou polívčičku bez ohledu na danosti a okolnosti místa svého působení, ale vždy to bylo něco unikátního a čerstvého, co však zapadalo do celkové mozaiky církevní rodiny. Charisma zasvěceného života nemůže existovat izolovaně a žít si pouze svůj vlastní život, bez ohledu na ty, a bez zodpovědnosti za ty, kteří žijí mimo zdi zabezpečeného prostoru zasvěcenců. Nové charisma bylo vždy novým ohněm Ducha svatého pro dobro celé církve a tento oheň především plál v nositelích nového charismatu a zapaloval potom druhé, aby byli též misijně  zaníceni pro šíření Kristova evangelia a křesťanského životního stylu. Nelze stírat rozdíly v charismatech jednotlivých společenství, neboť v každé době je třeba institutů kontemplativních, akčních apoštolských, charitativně a sociálně sloužících, katechetických a školských. Nemůže však nikde chybět onen základ zasvěcení, prožívaný jednak v intimitě a klauzuře za zdmi kláštera, či na kalvarských kopcích nemocnic a pečovatelských a azylových domů pro seniory a opuštěné, ani na ulicích měst a obcí! Základ je v nadšení, v nepředstíraném elánu, v horlivosti, která stravuje, tedy opět v ohni, který pálí, ale i čistí a hřeje.

Skutečnost zasvěcení je stále aktuální. Nedá se překonat a nahradit ničím důležitějším. Denně, stále je třeba zápalných obětí! Zasvěcené povolání nezestárne, neboť má svůj zdroj v Bohu. Nemůže jej potkat osud vyhoření. Plamen Ducha Božího nezhasne. Zasvěcené povolání bude vždy moderním avantgardním stylem života.

Je třeba ještě pamatovat na to, že zasvěcené povolání má své charakteristické rysy. Vyjmenuji alespoň některé a vy sami si dodejte další, vám důvěrně známé a vyzkoušené. Je to svoboda v rozhodnutí pro první lásku a trvalá ochota obnovovat toto původní rozhodnutí. Nepostradatelná je vytrvalost a věrnost v tom, co jsme Bohu slíbili. Jako standard a habitus zasvěceného života má být skromnost v nárocích, tichost a neokázalost, ochotná pohotovost v přizpůsobování se Ježíši Kristu a nikomu jinému. Světu už vůbec ne. Zasvěcenec nepěstuje světáctví, usiluje o svatost v prostoru světa mezi lidmi, pro něž Kristus také prolil svou krev. 
Foto: Martin Davídek

Fotogalerie ze setkání zasvěcených osob na odkazu: www.dltm.cz/setkani-zasvecenych-osob-v-litomericich-4-unora-2023