Promluva litoměřického biskupa na Kněžském dni 12. října 2023

Promluva litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta na Kněžském dni ve čtvrtek 12. října 2023 v Diecézním domě kardinála Trochty v Litoměřicích.

Drazí bratři a otcové, kněží a jáhnové,

s velkou pravděpodobností dnešní Kněžský den je pro mne posledním, kdy k Vám mohu promluvit a ve Vaší přítomnosti se potěšit. Při jisté bilanci uplynulých patnácti let si nyní uvědomuji, že jsem měl poměrně dost příležitostí Vás oslovit a jsem Vám vděčný, že jste vždy mému slovu naslouchali pozorně, a doufám, že i s porozuměním. Mám-li dnes, s ohledem na finále mého pastoračního „maratonu“ biskupské služby v této diecézi, vyslovit několik slov coby na rozloučenou, pak si dovolím shrnout do celkem pěti okruhů to, co mně leželo na srdci a co jsem Vám při daných příležitostech v průběhu času směl sdělovat. Předně to byla, pro mne velice cenná, setkání při udělování svátosti biřmování ve Vašich farnostech. Toužil jsem po tom, abych především oslovil samotné biřmovance, avšak i jejich kmotry, příbuzné, přátele, shromážděné farníky a ostatní, které bych zahrnul do pojmu „naši sympatizanti“. Nevedu si početní bilanci udělování svátosti křesťanské dospělosti a zodpovědnosti. Spíše jste to Vy, kdo vedete knihu biřmovanců, event. evidujete počet připravovaných. Odhaduji, že za mých 15 let jsem udělil biřmování cca 150 (sto padesátkrát), a to v některých farnostech i za tu dobu opakovaně. Připravovali jste mladé i starší kandidáty a kandidátky k přijetí svatodušní svátosti. Jsem si jist, že jste prožívali podobnou radost z pastorace právě v takových okamžicích. Vždyť se otevírala srdce Bohem nám svěřených bratří a sester, i když je zřejmé, že Duch Boží vane, kde a jak chce. Nevane na náš povel, ale aby nesestoupil do disponovaných lidských srdcí, si nedovedeme představit. Býváme svědky vznícení svatodušního ohně, a to je jedno z jedinečných štěstí kněžského povolání. Homilii, resp. promluvu nebo kázání jsem se snažil připravovat na základě daných biblických textů. Těšilo mne opakovaně, že se mně nad Božím slovem objevovaly nové impulzy, nové inspirace a nové myšlenky, užitečné především mně samému, ale snad i všem těm, ke kterým jsem mluvil. Jedním ze základních pilířů projevů Ducha Božího v nás, je vždy nově probouzená ochota sdílet s druhými radost z Krista a sounáležitost s našimi bližními. Nelze se totiž držet Ježíše, a současně opouštět své bližní. Milovat Boha a nemilovat lidi, je láska falešná. Milovat lidi a nemilovat Boha, je to to samé.

Čas od času, na Nový rok vždycky, jsem Vám i jindy zasílal své pastýřské listy, alias dopisy pro určitou dobu, např. covidovou, avšak i pro zvýraznění některých důležitých pastoračních zásad a událostí. Vedená dopisní korespondence, před odesláním pochopitelně delší dobu promýšlená a pilovaná v každém slově, je nyní poněkud zastiňována korespondencí elektronickou. Vítám ji a rád ji používám. Má však jedno nebezpečí. K PC sedneme a píšeme. Často bez pozornosti na detaily a souvislosti, se v rychlém, až zbrklém tempu může ztratit ohled na citlivé povahy. Snadno tak můžeme zranit a ublížit nevhodným výrazem, nešikovným slovním obratem, který se dodatečně jen ztěžka vysvětluje, pokud vůbec. Přiznávám se Vám, drazí bratři a otcové, že s přibývajícími lety a hlásícím se stářím, podléhám odpovídající roztržitosti a nedbalosti zvláště ve své mailové poště. Pastýřské listy jsem se snažil formulovat, pokud možno, co nejpečlivěji a srozumitelně. Jen Vy můžete posoudit, jak se to zdařilo. Nemám žádný důvod se domnívat, že okamžitě vše mnou napsané a odeslané bylo všemi okamžitě přijaté. Přece někdy i nad korespondencí Božího slova, určeného nám, nad biblickými texty, které rozjímáme, se i v nás, obrazně řečeno, vaří krev pastýřů. Nemyslím si, že by ona občas bouřlivá reakce byla škodlivá. Pokud bychom ale chápali Boží vzkaz jako něco, čemu musíme ihned rozumět, a když neporozumíme, tak jej odmítáme, pastýřská půda pod našima nohama by se tragicky začala drolit. Chci Vás ujistit, že jsem se na Vás ve svých pastýřských listech a dopisech obracel s důvěrou a za Vaši důvěru jsem byl vděčný.

Kněžské dny považuji a považoval jsem za setkání, nikoliv za schůzování. Se svými spolupracovníky jsem se snažil každý takový den, zjara a na podzim, sestavit tak, aby nejen byla předložena pastorační a formační témata, ale aby byl dostatek času i pro Vaše osobní rozhovory, pro Vaše podněty a vzájemnost sdílení. Když se setkávají přátelé, vládne přátelská atmosféra a dá se vyslovit i to, co by jindy zapadlo a nepřineslo užitek. Rád jsem Vás vítal a těšil se z Vaší přítomnosti i blízkosti. Nikdy čas Kněžského dne nebyl pro mne časem ztraceným. Snad jste ani Vy nepovažovali chvíle společně se mnou strávené, za chvíle promarněné. Ve svém slově jsem zamýšlel jedno jediné: povzbudit Vás k tomu, abychom všichni byli spolehlivými a upřímnými duchovními pastýři, důvěryhodnými průvodci našich svěřených, a věrnými nástroji v rukou našeho Mistra a Pána. Neměl jsem nikdy touhu ve Vás vidět absolutně dokonalé církevní služebníky. Přistupoval jsem k Vám jako sám nedokonalý, a ne vždy spolehlivý, prostě jako hříšník. Radoval jsem se však, když jsem ve Vás, podobně slabých a nedostatečných spolubratřích a otcích, nalézal pochopení a citlivé vnímání mých rad a pokynů, mého slova a přání. Tyto okamžiky mám hluboce v sobě uchované. Jsem Vám za ně nesmírně vděčný.

Každé číslo našeho ACELu v úvodu obsahovalo mé slovo. Měl jsem jedinečnou možnost Vás pravidelně jednou za měsíc, krom prázdnin, oslovit s nějakou aktualitou, event. výzvou. Nikdy jsem neměl ambici toto slovo považovat za literární skvost. Nemohl ani jím být, protože nejsem literát. Předpokládám, že jste si všimli, že jsem Vám připomínal jen důležité skutečnosti, nikoliv zbytečnosti. Netuším, jestli jste oběžník četli od posledního článku – personália – a k prvnímu jste se už nedostali. Mám pro to pochopení a v duchovní správě v Arcidiecézi pražské jsem to dělával také někdy tak. Jistou útěchou bylo pro mne zjištění, že v některých vikariátech jste se k mému slovu vraceli a třeba na ně i otevřeně reagovali. Sledoval jsem především to, aby mé slovo výstižně vyjadřovalo to, co jsem sám v duši prožíval a současně, aby Vám bylo slovem povzbuzení. Nikdy jsem si jím nechtěl snad vyřizovat účty s kýmkoliv z Vás. Bylo by to nefér, nedůstojné a hloupé. Zprvu jsem pokaždé své slovo nebo list, či dopis končil prosbou o modlitby za mne. Postupně jsem od toho upouštěl, protože papež František prosil o totéž. A on jistě potřebuje modliteb více než já. Jestli jste se však za mne přesto vytrvale modlili, Bůh Vám to odměň! Požehnání a prosba k Bohu za Vás je pevnou součástí mého modlitebního režimu. Ubezpečuji Vás o tom. A natrvalo Vás svěřuji Panně Marii. Vím, proč.

Výjimečná setkání byla pro mne ta o Zeleném čtvrtku při liturgii Missa chrismatis. S předem neplánovaným přerušením v roce mé kardiologické indispozice a v čase covidové pandemie, bylo pro mne velikou radostí každému z Vás podat ruku na znamení, že k sobě patříme a máme se rádi. Jednou jsem byl upozorněn, že liturgie Missa chrismatis se oním pozdravením na začátku, jen zbytečně prodlužuje, že všichni spěchají a nechtějí marnit čas, byť by se jednalo o bratrské pozdravení. Té výtce jsem rozuměl. Opravdu, ve Velikonočním třídenní nemáte času nazbyt. Ona výtka byla podána v upřímnosti a otevřenosti, jaká by mezi bratry měla existovat. Nicméně jsem neměl sílu se té ojedinělé výtce, určitě upřímně myšlené, podřídit. Zdravil jsem Vás dál a nelituji toho. Jistým zcela delikátním okamžikem této dopolední liturgie Zeleného čtvrtku je obnova kněžských slibů a závazků. Byl jsem opravdu vždy dojat Vaší oddaností, opakovaným projevem poslušnosti a úcty, avšak postupem let mě srdce svíralo zjištění, že naše řady řídnou, sice ne radikálně, ale přece jen v jednotlivcích, opouštějících kněžskou službu. Ano, mohl jsem především já vyvinout mnohem větší úsilí, abych a abychom jako celé presbyterium neztratili nikoho z těch, kterých, jak pevně věřím, se dotkl Pán. Nechtěl jsem však nikomu ze vzdalujících se bratří zcela a navždycky zavřít branku od naší diecézní pastorační zahrady. Církevních trestů netřeba nadužívat! Moje promluva k Vám při liturgii Missa chrismatis měla ve skutečnosti jeden cíl: poukázat na Krista, předčítajícího v synagoze Písmo, na Němž se slova Písma plnila. Není větší kněžské identity a autenticity než právě toto. Jsme hlasateli Ježíšova evangelia a na nás se má naplňovat jeho síla a moc. Budeme vyslovovat jedině to, čím bude naše pastýřské, tedy kněžské srdce plné. Bude-li prázdné a znečistěné, staneme se jen puklým dunícím zvonem a výfukem, šířícím puch a prach. K takové činnosti by pak nebylo třeba Božího vyvolení a apoštolského poslání. Avšak naštěstí jsme právě vyvolením a posláním, drazí bratři, byli Bohem obdarováni. Povolání ke kněžství je naším Pánem jednou dané, neopakuje se. Jedinečná perla zasvěcenosti zůstává vzácnou proto, že je jedna, a byla určena jen pro nás, každému z nás osobně a jednotlivě. Amen.