Pomazaný Páně a jeho služebníci

 Milí bratři kněží, milí bratři jáhnové,

rok se s rokem sešel a opět se setkáváme na Misse Chrismatis, mši, která je bohatá liturgickými symboly, které nás mají upamatovat na naše povolání, vyvolení, posvěcení a na naši službu. Nejprve bych rád řekl pár slov k tajemství Krista, který je současně věčným Bohem i Pomazaným Páně, a poté bych se spolu s vámi rád zamyslel nad povahou našeho povolání a služby, které z tajemství Kristova pomazání Duchem vychází.

Evangelium, které jsme právě slyšeli, je Ježíšovým kázáním na počátku jeho veřejného působení. Obsahuje citaci proroka Izaiáše, slova, která zazněla v prvním čtení, ale obsahuje také důležité konstatování, které slyšíme z Ježíšových úst: „Dnes se naplnilo toto písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lk 4,21)

Ježíš je onen Pomazaný, Kristus, Mesiáš, ten, který je Božím služebníkem vyvoleným, ustanoveným a poslaným proto, aby nejen zvěstoval nové skutečnosti, ale aby je také přímo přinášel a ztělesňoval. Důležité je také slovo dnes, kterým Ježíš zvěstuje naplnění Božího zaslíbení.

Ano, On sám je Dnes, protože – jak jsme slyšeli v druhém čtení z Janovy Apokalypsy – on je Alfa i Omega, ten, který byl, je a přijde. V Ježíši Kristu se všechna zaslíbení naplňují. On přináší radostnou zvěst, ale současně On sám je tou radostnou zvěstí. On vyhlašuje osvobození ze zajetí, uzdravení ze slepoty a propuštění na svobodu, ale současně On sám je Osvoboditelem a Osvobozením, Uzdravovatelem i Uzdravením, Propouštějícím i Svobodou samou. On zvěstuje a přináší čas milosti, ale současně On sám je touto milostí. A protože to, co zvěstuje, to přináší a tím také je, je toto zvěstování nejen pravdivé, ale zároveň se uskutečňuje a zůstává trvale platné.

Jenže svět – jak se zdá – ještě k tomuto nedospěl a není schopen z toho plně čerpat. A my jsme součástí tohoto světa. Proto být knězem je současně krásné a současně nesmírně náročné. Žijeme totiž v realitě, kterou teologie charakterizuje slovy „už ano, ale ještě ne“. Navíc jsme jen lidé, sice obraz Boží, ale také bytosti se svými slabostmi a omezeními. Jak tedy k tajemství Boha a jeho spásy přistupovat, abychom naplnili své povolání, ale současně stáli spolu se všemi v úžasu před ním?

Útěcha v naší službě 

Když jsem dostával před rokem gratulace k biskupskému svěcení, poslal mi také dopis pomocný biskup z Kolína nad Rýnem, kdysi generální vikář tamtéž a ještě dříve sekretář kardinála Joachima Meisnera, s nímž jsme byli dlouhá léta přátelé. Tento biskup mi připomenul, co kardinál Meisner často říkal: „Když Bůh vloží na něčí ramena jho, také mu k tomu dá potřebnou milost.“ To je naše první útěcha v naší službě. Byli jsme povoláni, posláni a dostali jsme k tomu potřebnou výbavu.

Možná se ale někdy na své povolání a poslání díváme příliš staticky: vstoupili jsme do semináře, pak jsme byli vysvěceni, nyní jsme někde ustanoveni, a hotovo. To ale není celá pravda. Svěcením naše formace neskončila, ale vlastně začala. Možná jsme tomu od svěcení moc nedali, ale Bůh si nás přesto vychovává, a to jak tím, že nás vede, tak okolnostmi, v nichž se nacházíme. Proměňujeme se a proměňuje se tak i podoba naší služby. Nedávno jsem četl knihu o vztahu mezi papežem Benediktem XVI. a papežem Františkem. Kromě jiného se tam píše, že pontifikát jednotlivých papežů určují v zásadě čtyři faktory: Petrovský úřad, osoba papeže, situace ve světě a dědictví předchůdců. Myslím si, že to můžeme stejně tak vztáhnout na nás samotné: naše poslání, tedy služebné kněžství se nemění, ale my jsme nějací a v čase se proměňujeme, stejně jako svět okolo nás. Nakonec je nezanedbatelné, že jsme nastoupili do konkrétní služby k někomu nebo po někom a podoba naší služby se utváří v kontinuitě nebo vymezení se vůči tomu, do čeho jsme přišli. Na první pohled se zdá, jako by stačila ta trvalá složka naší služby – tedy fakt, že jsme byli vysvěceni, ale není to celá pravda. Bůh nás posílá do světa, který je právě takový jaký je: s jeho nejistotami, proměnami, výzvami i neřešitelnými problémy a posílá nás do služby jako lidi, kteří nebyli svěcením zbaveni svého lidství, tedy povahy, intelektu, emocí, silných i slabých stránek, sklonu k hříchu i k únavě. S tím vším musíme nějak pracovat. Pak je snadno pochopitelné, že se nám někdy zdá, jako bychom měli vítr v zádech a všechno šlo snadno, a jindy je zase každý krok nesmírně náročný.

Svěcením jsme byli ustanoveni ke služebnému kněžství, to znamená k tomu, abychom se stali mostem mezi věčným a nezměrným Tajemstvím Boha a běžným světem. To v sobě obsahuje v zásadě dva směry a s nimi dvě poslání: od Boha k lidem – to je poslání proroka, tedy svědka a učitele, a od člověka k Bohu – tedy vlastní kněžské poslání, kdy předkládáme jako oběť nejen chléb a víno, ale také všechny radosti, naděje, smutky a úzkosti lidí (srov. GS 1).

Prorok Eliáš 

Být prorokem (totéž platí o knězi) znamená být neustále v Boží škole a neustále pozorní vůči Bohu. Rozdíl mezi prorokem a věštcem ze skleněné koule je právě v tom, že prorok jedná a mluví to, co přijal od Boha. Letošní biskupské exercicie jsme prožili v takové prorocké škole. Měli jsme možnost rozjímat o proroku Eliášovi. Dozvěděli jsme se, že byl z lidského hlediska pesimistou, který se potácel mezi horlivostí, vztekem a malomyslností, ale přesto se stal snad největším prorokem Starého zákona. Jeho příběh je vlastně ustavičná škola ze strany Boží. Chce poznat Boha a svědčit o něm. Nejprve musí do samoty k potoku Kerít, kde je daleko od všeho, co by ho mohlo rozptylovat. Potom je nucen odejít do Sarepty, kde je třeba, aby se pokorou obrátil o pomoc na vdovu, aby nezemřel hlady. Následně se setká s obrovským zklamáním, když je v podstatě obviněn, že zavinil smrt chlapce vdovy, což se obrátí v chvalozpěv, když chlapce vzkřísí, a tehdy je nazván mužem Božím. Po pobití Baalových proroků utíká před hněvem královny Jezabely, má všeho dost, tedy klasickou depku, chce všechno zaspat a mít pokoj, ale Bůh ho nenechá. Anděl ho dvakrát vzbudí, donutí ho, aby se najedl a pak v síle pokrmu jde až k Boží hoře Chorebu. Tam se má setkat s Hospodinem. Toho ale nenalézá ani v ohni, ani v bouři ani ve vichru. Nalézá ho ve vánku, v originále je prý napsáno „v hlasu jemného ticha“. To je setkání s tajemstvím, kdy člověku klesne čelist. Řekli bychom, že zde Eliáš dospěl k vrcholu a tím i k dokonalosti a příběh může skončit. Ale kdepak, on zůstal stejný, opět škarohlíd. Ale přesto mu Hospodin dal úkol, pomazat krále a proroka. Až poté si jej bere k sobě. 

Proč to celé vyprávím? Chci tím naznačit, že je třeba, abychom na jednu stranu vzali na vědomí skutečnost, že Bůh si nevolí dokonalé, ale lidi s chybami, což se týká nás stejně jako těch, kdo jsou nám svěřeni. Na druhé straně je potřeba si uvědomit, že Bůh nerezignuje na naši neustálou formaci a nenechá nás na pokoji, což znamená že s námi počítá. Od nás očekává, že s pokorou přijmeme fakt, že jsme nedokonalí a s ochotou se budeme učit v jeho škole.

Bůh s námi počítá

Myslím, že z toho pro nás pro všechny především vyplývá velká vděčnost Bohu, že si nás vyvolil a že s námi počítá. Zároveň – protože jsme nikoli majiteli tajemství, ale jeho správci – nám sluší a bude slušet jak pokora a úcta při setkání s ním, tak velkorysost a milosrdenství vůči těm, ke kterým jsme posláni. Jsme oprávněni čerpat z pramenů spásy (srov. Iz 12,3) a napájet druhé, nikdy však nejsme oprávněni druhým upírat pramen milosti nebo klást svévolné překážky. Tak bychom si tento zdroj milosti vlastně privatizovali, což považuji za velký hřích.

Jedním ze silných symbolů milosti, kterou jsme byli povoláni hlásat a rozdávat, jsou oleje: křižmo, které budeme konsekrovat a olej nemocných a olej katechumenů, které budeme žehnat. Při přinášení olejů uslyšíme starobylý hymnus ze 6. století O Redemptor, který vznikl na merovejském dvoře a jehož autorem je Venantius Fortunatus. Je to chvalozpěv na olej vyjádřený přibližně těmito slovy: 

„Ó, Vykupiteli, slyš zpěv věřících, kteří tě opěvují.

Olivovník, který se díky jasnému slunci stal plodným, vydal tento olej, který bude posvěcen, a lidé jej s úctou přinášejí Spasiteli světa.

Králi věčné vlasti, posvěť tento olej, mocný symbol života proti útokům ďábla.

Ať pomazání křižmem obnoví všechny lidi a jejich zraněné důstojnosti vrátí někdejší slávu.

Obmytí křtu smazává všechny hříchy, pomazání křižmem na čele přináší dary Ducha.

Ty, který ses zrodil z Otcova srdce a sestoupil do lůna Panny, vytrhni ze smrti a oblékni světlem toho, kdo přijme pomazání křižmem.

Kéž je to pro nás sváteční den, který trvá navěky, svatý a slavný den, který nikdy nepozná západ slunce.“

Kolikrát jsme byli již křižmem označeni! Kolikrát o nás platí slova tohoto hymnu! Kolikrát jsme dostali dary Ducha, byli vytrženi ze smrti a obléknuti do světla! Kolikrát jsme směli pomazat křižmem druhé!

Když jsme tedy nyní uvažovali o posvátnosti, nekonečné hodnotě a neměnnosti tajemství Vykupitele a vykoupení člověka, o proměnlivosti a nejistotě světa plného výzev, kéž nás symbol křižma, které bude při této mši konsekrováno a olejů, které budou požehnány, ujišťuje o moci Boží a o tom, že křtem jsme navždy jeho milovanými dětmi a přijatým povoláním jeho služebníky, na které spoléhá. S jeho pomocí můžeme světu zvěstovat naději milostivého léta, které už trvá. Nejen toto v roce 2025, ale již od okamžiku, kdy Ježíš v Nazaretě prohlásil: „Dnes se naplnilo toto písmo, které jste právě slyšeli.“

Milí kněží a jáhnové, ze srdce Vám děkuji za Vaši službu! Amen.

† Stanislav Přibyl, biskup litoměřický

Pomazaný Páně a jeho služebníci