Homilie biskupa na kněžské pouti v Doksanech
Děkování
chrání srdce před hořkostí a otvírá oči pro to, co Bůh koná
Kázání na
pouti kněží a jáhnů za vlastní posvěcení, Doksany, 30. září 2025, 10.00 hodin.
Zach 8,20-23, Žl 87, 1-3.4-7, Lk 9, 51-56
Milí spolubratři, kněží a jáhnové,
na dnešní
kněžské pouti – právě ve svátek svatého Jeronýma, neúnavného milovníka Písma –
prosme o milost, abychom s novou střízlivostí a odvahou prošli cestu od
frustrace k radosti a k naději. Frustrace – toto divné slovo, které jsem ještě
nedávno neměl rád – bude dnes klíčovým slovem našeho zamyšlení. Nechceme totiž
přeleštit únavu z pastorace líbivými větami ani obejít to, co pálí; chceme
slyšet Boží slovo, které dnes zaznělo a které nás učí přiznat bolest, nechat ji
projít Ježíšovým srdcem a proměnit se v tichou radost z jeho přítomnosti. Svatý
Jeroným nás k tomu vede se svou obvyklou přímostí, když říká větu, která se
stala okřídlenou: „Neznalost Písma je neznalost Krista“. Kdo se
vrací k Písmu, nevrací se do archivu, ale k prameni; kdo naslouchá Slovu,
nepřipomíná si jen slova, která může později citovat třeba v homilii, ale
nechává svůj život nasměrovat k Jeruzalému – k ústřednímu tajemství Kristova
kříže a vzkříšení.
Směr je jasný
Dnešní
evangelium vypráví, že Ježíš „se pevně rozhodl, že půjde do Jeruzaléma“ (Lk
9,51). Směr je jasný a nelze ho odložit: je to Jeruzalém, kde bude Pán
odmítnut, odsouzen a oslaven. Sotva se vydal na cestu, jedna samařská vesnice
ho nepřijala. Jakub a Jan by nejraději svolali oheň z nebe, Ježíš se však
obrátil a „přísně je pokáral“, a potom „šli do jiné
vesnice“ (srov. Lk 9,55–56). Od Ježíše to nebylo jen zchlazení
horlivosti, ale její očištění a proměna: z hněvu v milosrdenství, z
netrpělivého nároku na trpělivé putování, z lidského projektu na Otcovu vůli.
Zásadní není, že nastaly překážky – ty přijdou vždy –, ale že se nemění směr
ani duch: Jeruzalém zůstává před očima a srdce je uchráněno před tvrdostí. V
pohledu na Ježíše, jenž jde kupředu bez pomsty, se rodí první uzdravení
z frustrace: vnitřní svoboda, která nám umožní nenechat se definovat
odmítnutím.
Synové hromu
Jak blízko je
to naší službě! I my býváme nepřijati, nepochopeni či přehlédnuti. Dřeme se bez
zjevného ovoce, zraňují nás konflikty a v nás samotných se někdy probouzí
Boanerges – „synové hromu“. Zkušenost neúspěchu totiž svádí k příkrému soudu, k
tvrdosti, která se maskuje jako spravedlnost. Ježíš nás však učí, že pastýřská
síla se neprojeví v kletbách, ale v pokoji; nikoli v tom, že prosadíme svou,
nýbrž v tom, že zůstaneme věrní směru a necháme Ducha Svatého, aby proměnil náš
vnitřní oheň ve světlo. Službu nikdy neoslabuje laskavost, ale často ji rozbíjí
zatvrzelost. Ovoce se pak urodí tam, kde se díváme na Pána a ne na sebe. Když
se nám znovu vrátí jednoduchá modlitba „Pane, kam dnes se mnou chceš jít?“,
vrátí se nám také chuť kráčet bez trpké pachuti „musím“ – a rozhostí se
v nás pokoj člověka, který ví, komu uvěřil.
Prorok
Zachariáš v dnešním prvním čtení otevírá výhled, který převrací logiku
rezignace. „Ještě přijdou národy a obyvatelé mnohých měst; přijdou obyvatelé
jednoho města k obyvatelům města druhého a řeknou: ‚Pojďme usmířit
Hospodina, pojďme hledat Hospodina zástupů!‘ – ‚Já půjdu také.‘“ (Zach
8,20–21). Uprostřed dlouhé únavy se rodí prosté, nakažlivé „já půjdu
také“. Nadšení, které vzniká díky svědectví života, v němž se dá dotknout
Boha. A následuje vrchol: „V těch dnech deset lidí ze všech pohanských jazyků
uchopí lem šatu jednoho Judovce a řeknou: ‚Chceme jít s vámi, neboť jsme
slyšeli, že s vámi je Bůh.‘“ (Zach 8,23). Jaké je to slovo pro kněze! Nejsme
povoláni k tomu, abychom všechny přesvědčili argumenty, ale abychom nesli Boží
blízkost tak, že se někdo odváží zachytit lemu našeho života a řekne: „Chci
jít s vámi“. Když se v našich farnostech zrodí tento pohyb, nebude to
výsledkem tlaku, ale znamením, že „s námi je Bůh“.
Bůh působí
Žalm 87, který
dnes zazněl, k tomu zpívá chrámový chorál naděje: „Hospodin miluje brány Siónu
nad všechna Jakubova sídla“ (Žl 87,2). Církev není klub nemnoha zasvěcených ani
sklad zásob, které docházejí; je to dům narození. „O Siónu se řekne: ‚Jeden
jako druhý se v něm narodil.‘“ (v. 5). A nakonec vyznání, které je jako studna
uprostřed horkého dne: „Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě“ (v. 7). Kdo dlouho
žije v rytmu obětí a očekávání, může mít dojem, že jsme spíš správci
vysychající cisterny. Žalm nás vrací ke skutečnosti: nejsme vlastníky ani
vrátnými zavřených dveří, ale služebníky pramene, který tryská z Boha. Úkolem
kněze není přenášet vodu v kbelících z vlastních zásob, ale
udržovat otevřené brány, aby se v Siónu „rodili“ noví: ve křtu, ve smíření,
v tichých návratech k modlitbě, v malých uzdraveních vztahů. Tady se láme
frustrace: radost není z toho, že vše kontrolujeme, ale z toho, že
vidíme, jak Bůh působí.
Svátek svatého
Jeronýma nám k tomu dává konkrétní mapu. Jeroným, pro druhé často nesnesitelný,
k sobě tvrdý a k pravdě něžný, věděl, že duchovní síla se
rodí ze setkání se Slovem. Jeho přísnost nebyla pózou, maskou ani manýrou,
ale školou svobody: svobody nechat se den po dni formovat mysl a cit Slovem,
které nepodléhá náladám doby. Pro unavené srdce je nesmírnou úlevou znovu si
sednout k Písmu, a to ne jako k zásobníku citátů, ale jako k místu, kde
Bůh mluví ke mně a nyní. Když se Ježíš „pevně rozhodl jít do Jeruzaléma“,
naplnil to, co Písmo slíbilo; a když my se denně rozhodujeme jít ke Slovu,
vrací se nám směr, který se v hluku povinností rád ztrácí. Jeroným by nám poradil
dvě jednoduchosti: čti krátce, ale denně; a to, co tě zasáhne, přenes
do konkrétního kroku lásky. Od stolu Slova pak vede přímá cesta ke stolu
Eucharistie – a znovu se rodí kněžská radost, která nestojí na potlesku, ale na
přítomném Pánu.
Co nás frustruje?
Přiznejme si poctivě, co nás frustruje: nejasné priority, přemíra očekávání a málo spolupracovníků; vlastní křehkost, bilance let, které nedopadly, jak jsme doufali; napětí s těmi, jimž sloužíme, a únava z konfliktů, které se vracejí. Když to dáme na stůl před Pána, přestane to být nepojmenovaná hromada haraburdí a stane se tím, čím to má být: materiálem pro proměnu. Ježíš nám ve světle dnešního Božího slova navrhuje tři kroky.
- První: pohled. V adoraci, v breviáři, v tichu před svatostánkem se díváme Pánu do očí – a on upravuje směr i tempo.
- Druhý: očištěná horlivost. Ne volat oheň, ale prosit o Ducha; ne přitvrzovat, nýbrž trpělivě doprovázet; ne nadávat tmě, ale zapalovat svíčku.
- Třetí: svoboda jít „do jiné vesnice“, když někde nenastává prostor pro evangelium – bez hořkosti, bez zatrpklého komentáře, s vnitřním požehnáním.
Zachariášův obraz „lemu pláště“ z prvního čtení je současně jemný a realistický. Ten, kdo se nás „chytí“, bývá nesmělý a zranitelný: rozvedená matka, která se stydí přijít do kostela; dospívající, kteří hledají, čemu věřit; starý a nemocný člověk, který potřebuje spíš naši přítomnost než naše rady. Když na nás spočine pohled takového člověka, kéž by v nás viděl následující: kněze přítomnosti – ne neustálého běžce, ale muže, kterého je možné zastihnout; kněze Siónu – toho, kdo zná cestu k prameni a otevírá brány, aby „se v něm rodili“ noví; a kněze Jeruzaléma – toho, kdo ví, že směr je velikonoční a že láska prochází křížem. Nejde o výkon, ale o způsob bytí: o tichou věrnost, o štědrost času, o ochotu nést s lidmi jejich kříž beze slov, když slova bolí.
Obnovit praxi děkování
Zkusme si nyní
konkrétně pojmenovat, jak v našich farnostech přejít od frustrace k
radosti. Někde to znamená zredukovat počet akcí, které nás vysilují, a
posílit prostory pro setkání se Slovem a modlitbou: krátké lectio
divina před ranní mší, „páteční půlhodina“ ticha, pravidelná nabídka
svátosti smíření. Jinde je čas investovat do malých společenství:
dát vzniknout stolům, u nichž se lidé mohou setkat, vydechnout, sdílet Slovo i
dobré jídlo. A všude je třeba obnovit praxi děkování: děkovat Bohu
za drobná znamení života, která se často stydíme pojmenovat nahlas – za jednoho katechumena,
za smířenou rodinu, za starou paní, která se znovu odvážila ke svátostem. Děkování chrání srdce před hořkostí a otvírá oči pro to, co Bůh koná mimo naše plány.
A co s naší vinou a nezdary?
Někdy nás drtí skryté selhání, neuzdravené vztahy,
přepálená očekávání. Pán nám dnes svým rozhodnutím říká: Pevně obrať tvář
k Jeruzalému a jdi. Jeho milost dělá z viny otevřenou ránu, kterou může
proměnit. Svátost smíření není jen pro naše farníky; je to lázeň,
do níž máme chodit i my. Právě zde se slovo žalmu „všechna zřídla tvé spásy
jsou v tobě“ (Žl 87,7) stává konkrétní zkušeností: z bezmoci se rodí pokora, z
pokory svoboda a z ní radost. A když se radost nesnažíme vyrobit, ale necháme
ji vytrysknout z pramene, stává se pevnou a tichou: nenechá se rozbít výsledky
ani statistikami, protože stojí na Kristu, nikoli na našich úspěších.
Potřebujeme také bratrství
Kněžská služba stejně jako dnešní pouť není sólový výkon.
Zoufalství se rodí v osamění; naděje kvete ve sdílení. Zkusme si, bratři, znovu
domluvit jednoduché formy: například společná modlitba hodinek jednou týdně,
pravidelný telefonát, společný oběd či večeře po nedělních bohoslužbách,
možnost říci druhému, co zrovna nesu. Když dovolíme, aby se kolem nás
shromáždili spolubratři i další spolupracovníci, přestaneme být uhoněnými
manažery a budeme kněžími, kteří mají čas na Boha i na lidi. A nezanedbávejme ani královskou
cestu krásy, to jest, ať je liturgie slavená s péčí, slovo připravené s
láskou, zpěv, ať pozvedá srdce a ducha. To vše není žádná dekorace, je to most
k prameni. Krása totiž nese evangelium jinak než argument; budí touhu, která se
překládá do onoho „Já půjdu také“ (Zach 8, 21).
Rád bych ještě jednou vrátil naše srdce k evangeliu. „Když se přibližovala doba, kdy Ježíš měl být vzat (vzhůru), pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma“ (Lk 9,51). Tento verš není jen titulek Ježíšova itineráře; je to modlitba kněze. Kolikrát nás čeká den, kdy by bylo snadnější zůstat doma – a přece nás Pán zve: rozhodni se a jdi. A jde se, a to i „do jiné vesnice“ (srov. Lk 9,56), když některá nepřijme. To je důležitá svoboda: nepřipoutat se k místu zákopové války ani k roli oběti. Ježíš nás učí umění přechodu: někdy je největším aktem lásky klidně ustoupit a jít dál, ne proto, že by nám bylo vše jedno, ale proto, že věříme, že Otec otevírá jiné dveře. Tím se chrání srdce před zatrpklostí a vrací se mu jemnost.
Od frustrace k naději a radosti
Když se dnes
díváme na Sión, slyšíme, že „Hospodin miluje brány Siónu nad všechna Jakubova
sídla“ (Žl 87,2) a že „O Siónu se řekne: ‚Jeden jako druhý se v něm narodil‘“
(v. 5). Schopnost radovat se z duchovních narození chrání srdce před tvrdostí.
Možná nevidíme a ani neuvidíme žádná velká čísla, ale nenechme si vzít cit pro
jeden křest, pro jednu smířenou duši, pro jeden návrat po letech. V
těchto drobných porodech se obnovuje naše otcovství. A když nám
srdce ztěžkne, zopakujme spolu se žalmistou: „Všechna zřídla mé spásy jsou v
tobě“ (v. 7). Je to modlitba, která posouvá těžiště: od nás k Bohu, od výkonu k
daru, od frustrace k naději, jež neklame.
Bratři, cesta
od frustrace k radosti není sprint, možná ani maraton, ale nejvíce se podobá
pouti. Vede přes trpělivé kroky „dnes“, přes očištěnou horlivost, jež se
nespálí, a přes bratrství, které nenechá nikoho pozadu. Prosme dnes o tři
dary. O „pevné rozhodnutí“ (srov. Lk 9,51): ať v nás zraje
vytrvalost jít směrem k Jeruzalému, i když nás nepřijmou. O „lem
pláště“ (Zach 8,23): ať se v našem způsobu mluvení, slavení a
obyčejného žití dá zachytit Boží blízkost. A o „zřídlo v domě“ (Žl
87,7): ať v našich farách znovu teče voda radosti, která má jméno: Boží slovo,
smíření, eucharistie. Pak se i naše kroky promění: z těžkopádné námahy se stane
tichá vytrvalost, z vnitřního sevření pokojný dech, z frustrace radostná
naděje.
Až se z této
pouti vrátíme domů, nepřinášejme si jen seznam předsevzetí, ale především
obnovený směr. Řekněme si prostě: s Ježíšem jdu do Jeruzaléma; s bratry chci
jít „po dvou“; a každého, kdo se zachytí cípu mého života, povedu k prameni.
Pak se v našich farnostech jednou potichu ozve: „Půjdu i já“ (Zach 8,21). A my
poznáme, že se stal zázrak, který nevyrobila naše dovednost, ale který daroval
Bůh, „neboť s námi je Bůh“ (srov. Zach 8,23). Na přímluvu svatého Jeronýma ať
nám Pán dá milost pevné tváře, jemného srdce a otevřených bran Siónu. „Všechna
zřídla mé spásy jsou v tobě“, Pane (Žl 87,7). Amen.
† Stanislav Přibyl, biskup litoměřický
Zde text promluvy ke stažení ve formátu *.doc.
Homilie biskupa na kněžské pouti v Doksanech
