Biskup A. A. Weber v homilii Mons. Jana Baxanta

Připomeňme si homilii litoměřického sídelního biskupa Mons. Jana Baxanta, která zazněla při zádušní mši v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích ve čtvrtek 12. září 2013, v den 65. výročí úmrtí šestnáctého litoměřického sídelního biskupa Antona Aloise Webera.

Milí otcové a bratři, milí přátelé, milí zaměstnanci našeho biskupství, vy všichni, kteří jste se shromáždili zde v naší katedrále, která jistě byla velmi důležitým místem pro pana biskupa Antonína Aloise Webera.

Uvědomujeme si to společně právě v den jeho výročí smrti. Dnes je tomu právě 65 let, co opustil tento svět, ale ne svět Boží. Respektive z jednoho společenství Církve putující dorazil v okamžiku smrti do společenství Církve vítězné. Samozřejmě že chceme s vděčností vzpomenout na tohoto biskupa litoměřického, protože si jistě uvědomujeme, že každý pastýř, každý duchovní pastýř, aby mohl vést stádo svých věřících nejenom jako stádo, ale jako krásné společenství jednotlivých lidských bytostí Božích dětí, potřebuje během své pozemské služby posilu, duchovní posilu těch, které vede, aby se také oni mohli opřít o jeho duchovní posilu. Nyní se ve vděčnosti za zemřelého biskupa modlíme k Pánu Bohu, s poděkováním, že litoměřická diecéze měla tohoto pastýře a že Kristus - nejvyšší duchovní pastýř svou církev ani zde, v diecézi litoměřické, během dějin neopouštěl a neopouští.

Když dnes myslíme na smrt, na odchod pana biskupa Webera z tohoto světa k Pánu Bohu do nebe, chceme si uvědomit, že nejenom on seděl na biskupském stolci zdejší litoměřické diecéze a byl tím nejvyšším duchovním pastýřem v tomto litoměřickém, severočeském regionu, ale myslíme na všechny, kteří už také odešli z tohoto světa. Na všechny ty litoměřické biskupy, kteří už vědí, jaká je to hodnota, pozemský život, a co to je ve skutečnosti smrt. Smrt je předělem a my se chceme na smrt dívat i jako na skutečnost ojedinělého, dosud v lidské existenci toho určitého člověka - i zasvěceného člověka, i kněze, i biskupa, jako na skutečné setkání s Pánem Bohem, na takové setkání, které ještě člověk do okamžiku své smrti nikdy nezažil. Samozřejmě že se během našeho křesťanského života setkáváme s Pánem Bohem mnohokrát a tato setkání mají různou podobu, ale i různou intenzitu. Mají svou krásu, i v tom dobrém smyslu slova všednost, protože je krásné, že Pán Bůh je s námi, a my si to uvědomujeme, nejenom ve svátečních, krásných, velkolepých chvílích, ale také, a vlastně po většinu času, v okamžicích všedních, což velmi potřebujeme.

Okamžik smrti pro biskupa určitě znamená něco velmi krásného a současně něco velmi důležitého. Důležité je to, že končí jeho služba, a krásné je to, že se může sám přesvědčit o všem tom, co hlásal, co kázal, k čemu vedl, k čemu druhé vybízel, v čem druhé utvrzoval, v čem druhé vedl a ke komu je vedl. Říká se, že v okamžiku smrti člověk sice zavírá oči pro tento svět, ale že v okamžiku smrti otevírá nové oči, nový zrak, zrak duchovní, pro skutečnosti, ve které doposud věřil a je vyznával. Ve chvíli smrti, kdy otevírá duchovní zrak, vidí Boha. Takového, jaký je. Toto prožil v okamžiku smrti i biskup Antonín Alois Weber. A při dnešní vděčné jubilejní vzpomínce na okamžik jeho smrti si toto chceme připomenout a současně mu ze srdce tento hluboký prožitek setkání a všechno to, co následovalo a následuje, ze srdce přejeme. Proto je křesťanská vzpomínka na naše zemřelé sice provázena smutkem, a někdy i tichým pláčem, ale i touto radostí.

Pan biskup Weber si určitě nikdy nemohl myslet, že bude litoměřickým biskupem, protože to si člověk nemůže ani přát, to nemůže tušit. To je mu prostě dáno. Je vyvolen, je jmenován, je vysvěcen. A toto všechno si sebezbožnější, sebesvětější, sebedokonalejší kněz nemůže sám dát. Kněz nemůže se vyvolit pro biskupství, kněz nemůže si dát jmenování biskupem, kněz sám nemůže se vysvětit na biskupa. To všechno v plnosti kněžství, v plném smyslu slova bylo panu biskupovi dáno tak, jako všem těm, na které chceme při této nejsvětější oběti také vzpomínat, tedy všem litoměřickým biskupům, kteří tu už dnes nejsou.

Ale dříve, než se stal biskupem, čím byl? Samozřejmě řekneme křesťanem, byl knězem, ale on byl, a na to nemůžeme zapomínat a nechceme zapomínat, učitelem. Učitel. Vždycky, když uvažujeme o povolání učitelském, tak vždycky s velikou úctou k tomuto mimořádnému povolání, protože právě toto povolání může mnoho dobra v tomto světě pro dobro lidí vykonat. Dobro pro dobro lidí. Pro dobré lidi. A kdo je dobrý? Především jsou to děti, které do chvíle, než je dospělý naučí hřešit a odklánět se od Pána Boha, mají duši čistou, otevřenou pro dobro. Pan biskup Weber jako učitel na různých školách, zmiňuji za všechny jenom Ústí nad Labem, významné město naší litoměřické diecéze, jako učitel nedbal jen na vznešenost tohoto povolání, které mu jistě Pán Bůh svěřil tak, jako svěřuje významná povolání každému jinému člověku v různých oborech, ale on si byl také vědom toho, že být učitelem znamená současně být i žákem ve škole Kristově a že být učitelem znamená mladé lidi, děti a studenty, nejenom učit, zkoušet, prověřovat jejich znalosti, ale také vychovávat. Učitel učitelem, respektive učitelka učitelkou se stává jedině tehdy, když také vychovává. Učitel má být současně vychovatelem. Proč? Protože nepředává jenom znalosti, vědomosti, ale předává z bohatství svého vlastního srdce to, co studenti, žáci pro dobro svých srdcí potřebují. Když se v knížce, která dnes navečer spatří světlo světa, v knížce Mons. Rabase, která byla přeložena naším dobrým přítelem, panem dr. Vratislavem Slezákem, budeme dočítat, jaké úspěchy pan biskup Weber jako učitel měl, tak si to nemůžeme vysvětlit jinak než právě takto - že byl učitelem a současně vychovatelem. On měl své žáky a studenty rád.

A konečně - stal se biskupem. Mohli bychom vyjmenovat mnoho charakteristik, základních prvků biskupské služby. Já bych rád obrátil vaši pozornost na jednu, pro mne velmi rozhodující věc. On jako biskup, diecézní biskup, v této diecézi, ve své době, několik let držel apoštolskou posloupnost. To znamená, že byl na tomto území v čase svého pontifikátu, své biskupské služby, tak jako v čase pontifikátů jiných jeho předchůdců i nástupců, zárukou pravosti a čistoty víry, která je předávána skrze nástupce apoštolů. A také díky jemu se tady uchovala křesťanská katolická víra. Když nebyl obsazen biskupský stolec, jako že i v dějinách litoměřického biskupství tomu také tak bylo, ne že by se ztratila katolická víra, ale víra křesťanů-katolíků chátrala, trpěla, zakoušela příkoří. S velikou vděčností pamatuji na pana biskupa Webera a všechny mé předchůdce právě v tomto smyslu - že drželi apoštolskou posloupnost a zachovali víru až do konce. Oni i všichni ti, které vedli a které jim Pán Bůh svěřil.