Zamyšlení v čase doznívající pandemie roku 2020
Snad až příliš dlouho jsme s ohledem na karanténní opatření letošní pandemie zůstali bez osobního kontaktu s Ježíšem, přítomným v Nejsvětější Svátosti oltářní, ale můžeme s upřímností říci, že jsme tím opravdu trpěli? Jistě, využívali jsme, mnozí kupodivu až v nevídaně hojné míře, všech elektronických vymožeností této doby, a na dálku, on-line, jsme svýma očima i ušima sledovali přenášené bohoslužby. Bohu díky za to! Některým z nás, hlavně těm starším, to bývá osudem už delší čas, že jsou „eucharistickými diváky“ bez toho, aby se nyní podřizovali jakýmkoli omezení nouzového stavu. Je nasnadě, že pro mladší a zdravé křesťany a katolíky by setrvávání v pozici onoho, třeba i velmi zbožného a soustředěného, ale jen diváka, bylo neomluvitelné před lidmi, kterým máme být příkladem v horlivosti pro Pána i před Bohem, i když víme, že je vůči každému člověku mimořádně vstřícný svým pochopením. V posledních dnech doznívající pandemie se z různých stran ozývají různé názory na relativně největší nebezpečí pro život křesťana a jeho nesmrtelnou duši. Není to ani tak obava z ochlazení vztahu k místu jeho vlastního kostela, jenž je mnohdy nazýván i druhým domovem věřícího člověka. Největší duchovní škodu nezpůsobí ani několikatýdenní přerušení povinnosti účasti na nedělní bohoslužbě. Televizní přenos přece nahradí i toto. Ale neklid srdcí především rodičů, že se osobní neúčastí na nedělní mši sv. u jejich dětí ohrozí zavedený sváteční rytmus a užitečný domácí řád dne Páně, se v označení vážného náboženského nebezpečí ubírá správným směrem. Jeví se totiž stále více zřejmým, že absence udržované harmonie svátečního dne, častovaná pokleslou a někdy i značně vysmívanou poznámkou nedělních spáčů právě na adresu pravidelných účastníků svátečních mší svatých: „voni choděj v neděli do kostela, a co z toho ti blázni, maj?“ je hodnota, postradatelná delší dobu jen těžko. Jít v den Páně na eucharistickou bohoslužbu mše svaté v čase, který mi nemusí hned a vždy vyhovovat, ale vyhovuje jiným, je projevem zájmu křesťansky smýšlejícího člověka o Boží tajemství, jehož se při bohoslužbě účastní a doslova „dotýká“, ale i zájmu o spolubližní věřící, s kterými se může potěšit ve zjištění, že není sám. A to není zase až tak málo!
O jakých nebezpečích bychom se tedy měli zmínit? Předně se podívejme na samu skutečnost Eucharistie. Stále a stále, dětem i dospělým, a především sobě, bychom měli připomínat jednu hlubokou, a žel, opomíjenou pravdu. Nejsvětější Svátost oltářní není bílé kolečko, oplatka. Není žádným sebesvětějším předmětem. On, Kristus, není „to“, aby se jen řeklo: „jdu si pro ‚to‘“, ani nemohu jen tvrdit, že je to „ta“ svátost, ve smyslu svaté věci. Eucharistie je ON, Kristus, nerozdělený, neumenšený, živě přítomný. Jít v neděli do kostela na mši sv. znamená víc než být účasten nábožného obřadu, který navíc lze zprostředkovat na dálku on-line, jak už bylo zmíněno. Být na nedělní mši svaté a aktivně se jí účastnit, vyžaduje citlivé pochopení pro hodnotu návštěvy. Skutečně, Kristus navštěvuje mne a já Jeho. Dlouhodobá ztráta tohoto ryze osobního a bezprostředního kontaktu, zdá se být jedním z velkých nebezpečí nouzových opatření minulých měsíců. Hrozilo by totiž, že vymizí cit pro posvátno, vytratila by se jakási „vůně“ Ježíšovy Kalvarské oběti, jeho sebedarování až do krajnosti. Toto lidi oslovuje a přitahuje. Odevzdal přece všechno, sama sebe, nic si pro sebe neponechal. Vnímání Ježíšovy vydanosti, živě připomínané při eucharistické slavnosti, je něco jedinečného a pro růst v křesťanské víře, věc nepostradatelná tak, jako je každé meziosobní setkání „face to face“, resp. „vis-à-vis“ nenahraditelné a nenapodobitelné, a proto vyhledávané.
Kdo by nyní netoužil po stavu, který bychom po doznívající pandemii nazvali, normálním? Snad všichni. Jen je třeba vědět, že tento stav nebude zajištěn pouze odstraněním všech hygienických a dezinfekčních opatření, včetně roušek a rozestupů. Nastane, až se naplní hluboká touha kohokoliv z nás být pospolu s Ježíšem a lidmi. Nikoliv virtuálně (jen na oko), ale reálně (opravdově).
Slavnost Těla a Krve Páně, svátek Božího Těla, bývá vždy předzvěstí školních prázdnin. Letos o začátku prázdnin ani moc mluvit nemůžeme. Ty trvají vlastně už více než obvyklé dva měsíce. Bez ohledu na prožitou karanténu, nouzový stav, prázdniny – neprázdniny, opatření, uvolnění a rozvolňování, normálně žít můžeme ihned. Kristus s našimi bratřími a sestrami o setkání s námi zájem jistě mají.
Jan Baxant