Vzpomínka na věrné zemřelé
Biskup Jan Baxant sloužil ve čtvrtek 2. listopadu 2017, v den
Památky zesnulých, v katedrále sv. Štěpána
Litoměřicích mši svatou za duše v očistci. V jejím úvodu
poukázal na to, abychom se v meditativní atmosféře modliteb zamyslili nad
hodnotou lidského života a nad hodnotou životů těch, kteří již zemřeli, a
současně také nad svým vlastním životem a nad vlastní smrtí.
Koncelebranty mše svaté byli generální vikář Mons. Martin Davídek
a probošt litoměřické katedrální kapituly, prelát Jiří Hladík O.Cr.
Od 15 hodin litoměřický biskup povede dušičkovou pobožnost na
Městském hřbitově v Litoměřicích.
Z homilie Mons. Jana Baxanta:
Říká se, oprávněně, že hřbitovy, ke kterým v těchto dnech
směřujeme a je navštěvujeme, jsou svatá pole, že hřbitov je zahrada, lán, na
kterém je mnoho vzácných rostlin, půda, do které byla uložena vzácná semena.
Když pamatujeme v modlitbě na všechny naše drahé zemřelé, může být
pro nás hřbitov prostorem velikého dobrodiní – právě proto, že se čas od času, a
třeba o Dušičkách, zastavíme a uvědomíme si důležité věci, které by nám
nepřišly, kdybychom pořád jenom někam směřovali, někam a za něčím se honili.
Jednou jsem četl takové pojednání o tom, že hřbitov je zrcadlem a
může být i lékárnou. Zrcadlo – a dokonce oboustranné – v tom smyslu, že my,
kteří tam přicházíme, můžeme spatřit sami sebe tváří v tvář všem těm našim
drahým zemřelým, kteří putovali stejnou cestou, trápili se stejnými bolestmi, měli podobné radosti, jako máme my. Díváme se do toho zrcadla a
spatříme sami sebe ustarané, radostné, putující, umírající, uvidíme sami sebe v
klidném pohledu a v klidném zamyšlení, že to všechno, oč se snažíme, oč
usilujeme, bylo také předmětem zájmu a úsilí všech těch, kteří na hřbitovech
odpočívají. Díváme se do zrcadla, abychom spatřili naši ustaranou tvář? Ne,
nejen. Díváme se na hřbitově do toho zvláštního, podivuhodného zrcadla, abychom
získali určitý odstup od všeho toho lopocení, snažení, všeho toho, co nás přece
jen každým dalším dnem víc a víc k našemu vlastnímu hrobu vede. Můžeme si
připomenout, že všichni ti, kteří nás předešli na věčnost, kteří prošli
podobným životem, jakým procházíme i my, že i oni se dívají svým způsobem do
toho zvláštního zrcadla, aby spatřili bez nějakých omluv a výmluv, bez různých
překážek, bez nějakých závojů, v čiré pravdě aby zahlédli sebe sama, svůj
život a aby vyznali: Bože, smiluj se, pomoz, zachraň, přiveď mě do tvého
království, přiveď mě domů!
Ale současně ono pojednání mluví také o lékárně. Když přicházíme
na hřbitov, lékem je pro nás myšlenka: Tak jak zde ležíme a odpočíváme my,
budeš ležet a odpočívat i ty. To je nesmírně důležitý lék, abychom si o sobě kdovíco nemysleli v
té lidské domýšlivosti a pýše. Vezmi si ten lék na hřbitově, lék té myšlenky,
že jednou tě Bůh zavolá – a čí bude to, jak říká evangelium, co jsi
nashromáždil, komu bude patřit to, na čem jsi lpěl, před kým schováš to, co jsi
schovával, když v hodině smrti ti padnou ruce a klesneš k zemi? To je
velmi účinný lék při takovémto pomyšlení. Ale i ti, kteří v lékárně
hřbitova odpočívají, také oni nutně potřebují léky – léky našich modliteb, léky
našeho křesťanského pamatování. Když je našim drahým zemřelým podáme, budeme
mít zajištěno, že i nám budou jednou podány.
Foto: Jana Michálková