Velikonoce 2018: Missa vespertina
Promluva Mons. Jana Baxanta při večerní mši svaté na Zelený
čtvrtek 29. března 2018 v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích:
Bratři a sestry, milí přátelé,
večerní bohoslužba Zeleného čtvrtku má svou ojedinělou
atmosféru snad právě tím, že se v intenzitě dramatické historie naší spásy
vracíme k počátkům eucharistické slavnosti mše svaté, k první mši svaté vůbec,
totiž k Poslední večeři Páně. Ano, pro Pána Ježíše poslední, protože těsně před
jeho smrtí, ale pro nás první a nepostradatelná při věrném následování Krista.
Beze mše svaté, bez eucharistického pokrmu a nápoje, bez vydaného a znovu
vydávaného Těla Kristova a prolité a znovu prolévané Kristovy krve při každé
mši svaté, by se naše následování stalo nemožným: neměli bychom potřebnou
výživu, a stalo by se i zbytečným, protože by postrádalo smysl: proč následovat
někoho, jehož, třeba i významné celoživotní dílo, skončilo jeho smrtí. Při
Ježíšově poslední večeři bylo svým způsobem anticipováno, předjímáno to, co se
v následujících hodinách a dnech Velkého pátku a Velikonoční noci stalo.
Ježíšem podávaný eucharistický pokrm a nápoj jako podání
svého Těla a Krve, je úkon jen těžko pochopitelný pro každého, kdo je zvyklý
dávat, ale jen něco, kousek, část, a když více, pak jen to, co už sám
nepotřebuje. Jedině opravdu věřící katolický křesťan během svého života s
Kristem, postupně chápe Ježíšovu totální vydanost a zvolna, ale důsledně se
pokouší krok za krokem o něco podobného v malém, neboť zcela napodobit
Vykupitele Krista nelze nikdy. Co je to ale ona malá cesta následování Krista?
To je naše služba našim bližním, ty nepatrné projevy dobré vůle a statečnosti
přemáhat nepokoje postojem laskavého prvního vstřícného kroku, například. Tolik
toho současný svět mezilidských vztahů potřebuje! Naše údy těla nejsou sice
přibíjena na kříž a naše krev neteče, přesto špice hřebu má bodnout na naši
domýšlivost a trn koruny zastavit pýchu, pokud chceme Bohu a lidem upřímně
sloužit, a tak měnit svět k lepšímu. Umývání nohou apoštolům na závěr Ježíšovy
poslední večeře nebylo jen gestem populismu, ale pokračování eucharistického
děje: to čiňte na mou památku. Dělejte to také. Samozřejmě, nemusíme lidem hned
zouvat obuv, abychom jim jejich nohy umývali. Měli bychom však mít Ježíšovu
ochotu, a zase v malém, přispěchat potřebným lidem s pomocí, kterou budou
akutně potřebovat, a která nás bude stát alespoň trochu potu a sebezáporu. I v
takových každodenních a běžných situacích se šíří eucharistický duch vydanosti
a oběti, do životního prostředí prosakuje atmosféra Poslední večeře, klima,
které je schopno ozdravit lidskou rodinu, jejíž nedílnou součástí my křesťané
jsme.