Velikonoce 2018: Květná neděle
Promluva litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta při mši svaté na Květnou neděli 25. března 2018
v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích:
Bratři a sestry,
pašijové evangelium, tedy biblická zpráva o umučení našeho Pána Ježíše Krista, v letošním Markově nedělním cyklu čtení, se nám jistě vždy vrývá do paměti i srdce svým dramatem a naléhavostí v našem vlastním křesťanském životě vykonat něco, čím bychom i sobě dokázali, že příběh Spasitele Krista není jen zapadlou historií, ale, že je stále živý a my v něm můžeme objevit i sebe. Lidské osudy jsou sice rozmanité, ale přece tak podobné! Tváří v tvář oddanému Ježíši učinit všechno jen pro nás a naši spásu, se v nás nemohou neobjevit otázky o vděčnosti právě Jemu, a i možná tiché, ale přece výzvy: „učiň i ty něco pro druhé lidi!“
Krom pašijí však na Květnou neděli v rozsahu bohoslužby
slova slyšíme i další 2 biblická čtení, včetně starozákonního žalmu. Otevřeli
jsme knihu Izaiášova proroctví, četli jsme z listu sv. apoštola Pavla Filipanům
a připojili jsme část 22. resp. 21. žalmu. I z těchto míst Písma svatého si
můžeme vybrat něco, co by doslova „zahřálo u srdce“, a současně i vytrhlo z
jisté letargie, ohrožení ztráty vnímavosti k zásadním skutečnostem. Proč např.
Hospodin dal proroku Izaiášovi dovedný jazyk? Nikoliv proto, aby se chlubil
výřečností, ale, aby uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Schopnost
hlásání Božího slova není dekorace hlasatele, tedy křesťana, protože i my
všichni jsme hlasateli slovem a životem, ale je to služba útěchy všem znaveným.
Kolik v současném světě takových unavených a rozechvělých našich bližních je!
Když mi dává dobrý Bůh se probudit do nového dne a otevírá můj sluch a oči, to
není proto, abych vyzvídal, poslouchal za dveřmi a snad druhé odposlouchával.
Ušima poslouchá učedník, neboť to jeho pracovní povinností. Na pána si my hrát
přece nemůžeme, neboť jimi naštěstí ani nejsme! Můj lidský sluch se probouzí
ale i proto, abych naslouchal, vždyť tolik je těch, kterým nikdo není ochoten
naslouchat! Moje oči se neotevírají proto, abych je zavíral před nouzí
potřebných, a nejsou otevřené, aby nečistými pohledy se postupně nevyléčitelně
zakalovaly! Izaiáš svou tvář neskrýval před hanou a slinou. To, co má zůstávat
na našem těle nahé, nezakryté, je naše tvář. Na ní se poznává, jaký opravdu
jsem. Že na Izaiáše a Ježíše samotného plivali, protože svou tvář nezakrývali,
neznamenalo, že byli potupeni a zahanbeni. Hospodin jim pomáhal a pomůže i nám,
budeme-li věrni, dá naší tváři ztvrdnout v křemen. Bude nám pomáhat. Rány, bití
a plivance mučedníky, věrné svědky víry, nezostudily! Naopak: zocelily a
vyznamenaly.
„Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují
hlavou…“ sdělil 22. žalm. Jak ve skutečnosti vypadají ti, kteří jako
posměváčkové se pochichtávají s rozšklebenými ústy a kývají hlavou ze strany na
stranu před Božím člověkem, o kterém by se zdálo, že ho Bůh opustil? Vypadají
jako dobrovolně těžce postižení, nemocní zlobou, znetvořeni jako pomatenci.
Nemohou ani vypadat jinak vůči tomu, kterého třeba i smečka psů obkličuje a
svírá tlupa zlosynů, ale při němž Hospodin nestojí daleko.
Kristus Ježíš na božské přirozenosti nelpěl, zřekl se sám
sebe, vzal na sebe přirozenost služebníka, říká sv. Pavel. To však neznamená,
že by božskou přirozenost pošlapal a zneuctil, aby snad nám dal příklad k tomu,
abychom my svou lidskou přirozenost potupili a pošlapali. Být služebníkem není
degradace osobnosti. Znovu a znovu, dnes o Květné neděli opět, nově chápeme
smysl a hodnotu služby. Služby Bohu a lidem: jako vyznamenání, noblesní
ušlechtilost a ryzost charakteru.
Fotogalerii z obřadů Květné neděle si můžete
prohlédnout zde