Velikonoce 2018: Bílá sobota, Velikonoční vigilie
Velikonoční vigilii v katedrále sv. Štěpána sloužil 31. března 2018
litoměřický biskup Mons. Jan Baxant. Vigilie Veliké noci začala před katedrálou
svěcením velikonoční svíce - paškálu.
Poté, kdy v katedrále zazněl slavnostní exultet a biblická čtení určená pro velikonoční vigilii, pronesl litoměřický biskup následující homilii:
Bratři a sestry, milí křesťané,
jsme-li zvyklí si připomínat
významné události v našem životě a slavit např. jmeniny či narozeniny našich
blízkých, pak Velikonoční vigilie je pro nás křesťany především příležitostí si
uvědomit svou vlastní identitu: čím a kým jsme, když jsme křesťané. Znamená to
hluboce promyslet, poznané náležitě uchopit a radostný výsledek našeho
uvažování patřičně i oslavit. Kdy jindy je pro to důvod, než právě o
Velikonocích?
Křest kohokoliv z nás, ať už jsme
jím byli do Kristova společenství přijati jako nemluvňata, děti, nebo dospělí a
už vyzrálí lidé, vždycky to byla rozhodující chvíle naší lidské existence.
Oprávněně se dá mluvit o životě před křtem a po křtu. Čas po křtu je dobou
společenství, křesťanské pospolitosti. Člověk může ztratit přátele, dokonce i
rodiče a sourozence již v útlém věku, ve skutečnosti ty nejbližší z
nejbližších. Znám několik takových lidí. Totální adopce opuštěného dítěte,
vlastně ztraceného jedince v cizotě světa, je ušlechtilý a záslužný čin, Bohem
jednou bohatě a štědře odměněným, provázený však zkouškami nepochopení u
druhých lidí, i samotným rizikem učinit rozhodnutí platné na celý život, tedy
rozhodnutí neodvolatelné.
Při křtu se děje něco, co by se
mohlo jevit podobně. Je to ale podoba zdánlivá, protože tuto skutečnost
neskonale převyšující. Kristův křest, jímž jsme byli pokřtěni, není totální
adopce ze strany Boží, ani jakési osvojení človíčka náhle se ocitnuvšího v
dosud neznámém a neověřeném světě, protože rázně odpoutaného od mateřské
pupeční šňůry a mateřského prsu s mléčnou životodárnou výživou. Křest je
mimořádný úkon Boží dobroty a lásky, plynoucí z výkupné Kristovy oběti,
zařazení nově pokřtěného do vlastní Boží rodiny, a to do řady první, totiž
milovaných Božích dětí. V Boží rodině nejsou oddělené dětské kasty: první řada
těch nejmilejších, druhá řada milovaných, třetí řada trpěných, čtvrtá řada
problematických atd. Křtem se stáváme s Kristem stejným Božím dítětem, dcerou
či synem, stejně milovaným, stejně chráněným, stejně zodpovědným a dospělým. V
Boží rodině se nehraje na rodinu. Boží děti, my křesťané a křesťanky, nepředstíráme
sourozenectví s Ježíšem. Není to žádné jakoby příbuzenství. Božími dětmi jsme,
příbuznými Kristovými jsme, do Boží rodiny patříme a společně ji vytváříme.
Můžeme se někdy chovat díky svým hloupostem tak, že by to z Boží strany
vyžadovalo útrpnost a soucit s problematickými a nesnadno snesitelnými členy
domácnosti, ale to by byly jen a jen naše dojmy. Bůh nás má všechny v první
řadě své pozornosti lásky a milosrdenství. Má nás všechny stejně rád!