Týden modliteb za duchovní povolání zve k odvaze riskovat pro Boží příslib
I letos nás papež František spolu
s celou církví zve k tomu, abychom se v týdnu před 4. nedělí velikonoční (6. -
12. května) - tradičně nazývanou nedělí Dobrého pastýře - modlili zvláštním
způsobem za nová povolání ke kněžství a zasvěcenému životu.
Odvaha riskovat pro Boží příslib
Tématem letošního Světového dne
modliteb za povolání je „Odvaha riskovat pro Boží příslib“. Papež František ve
svém poselství jistým způsobem pokračuje v důvěrném a upřímném rozhovoru, který
s mladými lidmi zahájil během dvou nedávných událostí, které výrazným způsobem
vstoupily do života církve a pomohly jí přiblížit se mladým lidem a především
jim více naslouchat a lépe porozumět. Navazuje v něm tedy na Synodu o mladých,
víře a rozlišování povolání, stejně jako na své setkání s mladými v Panamě a i
zde poukazuje na to, jak nás Ježíšovo povolání činí nositeli Božího příslibu a
zároveň po nás požaduje odvahu pro Pána a s Pánem riskovat.
Povolání se rodí ve všednosti
Vychází při tom z evangelního
úryvku o povolání prvních učedníků u Galilejského jezera (Mk 1,16-20): „Dvě
bratrské dvojice – Šimon a Ondřej spolu s Jakubem a Janem – se právě věnují své
každodenní práci rybářů. (…) Někdy jim bohatý úlovek vynahradil tvrdou dřinu,
jindy ale celonoční námaha k naplnění sítí nestačila, a tak se k břehu vraceli
unavení a zklamaní. Právě v těchto obyčejných životních situacích,“ říká papež,
„se každý z nás vypořádává se svými touhami, které si v srdci nosí, a snaží se
vynakládat úsilí tam, kde doufá (…), že by mohl uhasit svou žízeň po štěstí.“
Jako v případě všech povolání i zde je rozhodující setkání, osobní setkání s
Ježíšem, v němž neočekávaně zahlédneme příslib radosti, která by mohla náš
život naplnit. „Boží povolání tedy není vměšováním se do naší svobody; není
«klecí» nebo břemenem, které by Bůh nakládal na naše ramena, ale je láskyplným
pozváním, skrze které nám Bůh přichází vstříc a zve nás do velkého plánu, jehož
účastníky se máme stát, a otvírá nám obzor širého moře a bohatého úlovku. Bůh
totiž touží po tom, aby se náš život nestal vězněm «samozřejmého», aby se
nenechal netečně zavlékat do každodenních zvyklostí, ale postavil se čelem
rozhodnutím, která by mu mohla dát smysl.“
Odvaha zanechat sítí
Povolání je tedy podle papežových
slov výzvou, abychom nezůstali nehybně stát na břehu se sítěmi v rukou, ale
vydali se za Ježíšem po cestě, kterou on sám pro nás a pro naše štěstí a také
pro dobro těch, kteří nám jsou po boku, zamýšlel. Papež František pak mladým
jasně zdůrazňuje, že říct ano takovému příslibu v sobě nese i odvahu riskovat a
učinit rozhodnutí: „Je třeba se do toho pustit celou svou bytostí a čelit nové
a netušené výzvě; znamená to zanechat všeho, co by nás chtělo držet uvázané k
naší malé loďce a zabránit nám se definitivně rozhodnout.“ Před povoláním „nemůžeme
jen dál pokračovat v opravování sítí, zůstat sedět v loďce, která nám dává
jistotu, ale musíme vložit svou důvěru do Pánova příslibu.“
Povolání: od křtu až k různým způsobům svědectví
Papež František se pak zmiňuje
nejprve o obecném povolání ke křesťanskému životu, kterým se na nás Bůh skrze
církev obrací ve křtu, o povolání k manželství a rodinnému životu, o povolání k
nejrůznějším profesím a společenským a politickým zodpovědnostem: „Jde o
povolání, která nás činí nositeli příslibu dobra, lásky a spravedlnosti nejen
pro nás samotné, ale i pro všechny společenské a kulturní kontexty, ve kterých
žijeme a které potřebují odvážné křesťany a autentické svědky Božího
království.“
Povolání k zasvěcenému životu: nadšení i strach
Druhou část poselství pak papež
zevrubněji věnuje přímo povolání k zasvěcenému životu a ke kněžství: „Jde o
hlas, který v nás může probudit nadšení, ale zároveň i strach. Slyšíme, že se
na loďce církve máme stát «rybáři lidí» skrze úplné sebedarování a skrze věrnou
službu evangeliu a bratřím.“ Obvykle se záhy vynoří spousta vnějších i
vnitřních překážek, které nás odrazují, a dokonce tak podle papeže můžeme
upadnout do jakési „únavy naděje“. „A řece,“ pokračuje papež František, „není
větší radosti než riskovat vlastní život pro Pána.“ Proto pak papež v závěru
vyzývá mladé lidi k tomu, aby nebyli k Pánovu volání hluší: „Pokud vás k tomuto
životu volá, nezůstaňte jen sedět s prázdnýma rukama v loďce, ale vložte svou
důvěru v něj! Nenechte se nakazit strachem, který nás před výšinami, které nám
Pán nabízí, ochromuje. Pamatujte na to, že těm, kteří zanechají své loďky a
sítě a vydají se za ním, Pán slibuje radost nového života, která jim naplní
srdce a doprovází je po cestě.“
Maria a její ano
Vzorem přijetí povolání je pro
papeže Maria: „I v životě této dívky bylo povolání zároveň příslibem i rizikem.
Její poslání nebylo snadné, ale ona nedovolila strachu, aby nad ní zvítězil.
Její ano je souhlasem toho, kdo se chce nasadit a riskovat všechno a při tom se
nemůže spolehnout na nic jiného než na to, že s jistotou ví, že je nositelem
Božího příslibu.“
Zraněná církev
Ani v tomto svém poselství
nezapomněl papež na bolest, kterou současná církev po celém světě prochází, a
vyzývá mladé lidi, aby církev měli rádi: „Právě proto, že nás rodí k novému
životu a přivádí nás ke Kristu, je církev naší matkou. Proto ji máme milovat i
tehdy, když si na její tváři všimneme vrásek křehkosti a hříchu. Musíme tedy
přispět k tomu, aby byla stále krásnější a zářivější, a byla tak ve světě
svědkem Boží lásky.“ K tomuto povolání papež František vyzývá nás všechny.
Poprvé před 55 lety
Poprvé se Světový den modliteb za
povolání konal na popud papeže Pavla VI. 11. dubna 1964. Papež už tehdy dobře
vytušil, že tváří v tvář aktuálním výzvám a širokým obzorům nové evangelizace
je třeba znovu v Božím lidu probudit vědomí důležitosti modlitby za dar
povolání. Časy se výrazně mění a obrovská nabídka nejrůznějších životních cest
a s tím spojený až nepřekonatelný strach činit životní rozhodnutí, všudypřítomný
tlak na seberealizaci a výkon, stejně jako ideál soběstačnosti jistě
nenapomáhají zaslechnutí a rozvoji Božího volání v životech konkrétních mladých
lidí. Ale nejde jen - a už vůbec ne především - o překážky a obtíže, které nám
dnešní svět staví do cesty a které bychom měli překonávat; týden modliteb za
duchovní povolání má být zejména pozitivním krokem ke změně smýšlení, k
obrácení, které nám umožní vnímat sám život jako dar, povolání a poslání/misii.
Jde o plnost života, ale o tu opravdovou, která se podle velikonočního paradoxu
zakouší právě v okamžiku sebedarování.
MODLITBA ZA POVOLÁNÍ
Věřím, Pane, že mě povoláváš ke štěstí,
k novému životu a k nebi, které začíná už tady na zemi;
k životnímu stavu, k úkolu ve světě,
k lidem a ke společenství,
které sahá až do nebe.
Věřím, Pane, že mě voláš,
a přece často neslyším tvůj hlas.
Dej, ať tě slyším a ať rozumím tvým slovům.
Přitahuj mě, ať tě hledám a nalézám.
Probouzej ve mně touhu přijímat tě kdekoliv,
kde se dva nebo tři sejdou ve tvém jménu.
Pošli mi lidi, kteří budou o tobě pravdivě svědčit,
abych od tebe dokázal přijmout pravdu o sobě,
o štěstí, o novém životě a o nebi,
které začíná už tady na zemi.
Amen.
(Georg Lengerke)
Týden modliteb za duchovní povolání - texty
Poselství papeže ke světovému dni modliteb za povolání