Slova litoměřického biskupa na konci roku 2018 při děkovné mši svaté

31. prosince 2018, katedrála sv. Štěpána, Litoměřice

Snad každoročně vždycky na konci jednoho roku při děkovné mši svaté se podivujeme nad časem, který nám takříkajíc uniká mezi prsty neúprosným tempem, a téměř se nestačíme ohlížet zpět na cestu, kterou jsme v končícím roce urazili. Rozhodující je v našem životě nepochybně několik skutečností, které bych rád vyjmenoval a u nich se zastavil: předně 1/ nejdeme životem sami, 2/ svět je mnohem pestřejší, než jej vidíme pouze svýma očima, 3/ stavebních a nosných pilířů dosavadních etap našeho pozemského života není mnoho, ale ani jich není málo.

1/ nejdeme životem sami: v uplynulém roce, jehož poslední chvilky právě prožíváme, jsme upřímně řečeno byli jen málokdy zcela sami. Nemyslím jen na fyzickou samotu podobnou stylu kartuziánské cely, ani nyní nechci připomínat bolestivé samoty lidské opuštěnosti. Nicméně, vědomě si vytvořit prostředí naprosté samoty, je vcelku věc v našem světě komunikací téměř nedosažitelná. Člověk by někdy opravdu chtěl být sám, avšak jen stěží se mu to může podařit, neboť nelze už žít na Robinsonově pustém ostrově, protože se už trvale pohybujeme ve velmi husté a propletené komunikační síti vztahů, informací a překotných událostí. Je otázkou, zdali by ona zamýšlená samota nám prospívala. Jistě, v mezilidských vztazích, kde je respekt jednoho člověka k druhému, je současně i ohled na lidské soukromí. Nebyli bychom, domnívám se, šťastni, kdybychom v tomto světě a v uplynulém roce žili zcela bez vztahů k druhým lidem i za cenu, že by se náš vlastní životní prostor zmenšil. Od přirozenosti tíhneme, jako společenské bytosti Bohem stvořené, jeden k druhému. Byli bychom smutní, kdybychom sice svůj vlastní životní prostor měli široký, ale byli bychom v něm sami. Danost, tak někdy nazýváme stav nám darovaný Bohem a zprostředkovávaný i dobrými lidmi, způsobuje, že můžeme žít s mnohem větší jistotou a pevností právě proto, že nejdeme, nežijeme sami, čímž, opět díky Bohu a dobrým lidem, tragická lidská opuštěnost se nám naštěstí vyhýbá. Zde je první důvod k této večerní děkovné bohoslužbě na sklonku roku: Pane Bože, děkujeme ti. Dobří lidé, děkujeme vám, že jste s námi!

2/ svět je mnohem pestřejší, než jej vidíme pouze svýma očima: jsem toho přesvědčení, že každý z nás žasne nad darem své vlastní existence, na jejímž vzniku jsme neměli účast, ale s radostí si ji užíváme. Lidský zrak postřehne mnoho zajímavostí, a to v širokoúhlém spektru. Stačí jen hlavou otočit a vidíme celé prostředí v pestré realitě. Svými rozumovými schopnostmi rozšiřujeme vhled do věcí, které nelze viditelně postřehnout. A přece, i takto Tvůrcem obdarovaná lidská bytost, pronikající svým vnímáním do dálek, šířek, výšek i hloubek světa, nemůže vnímat a poznávat všechno. Něco stále zůstává přikryto tajemstvím, a proto nutně v určité fázi poznávání narážíme na limity a hranice člověka jako takového, totiž mimořádně obdarovaného a nadaného schopnostmi, ale přece jen lidskými, nikoliv božskými. Za obzor nevidíme, hranice a limity jen tak nepřekonáme. Lze je překonat jedině průnikem víry. Víra v Boha vidí dál, poznává víc. Důvěra v druhého člověka rozvolňuje náš jinak stěsnaný a nedostatečně komfortní životní prostor. Víra a důvěra se nedá vynutit, nedá se předstírat. Jsou to hodnoty, zušlechťující každou lidskou bytost, neboť jsou cennější než zlato. Zde se nabízí 2. důvod k díkům a vděčnosti: za to, že jsme ve víře žili vědomím Boží blízkosti, a nejen pochopili, že Bůh je, ale i jaký je. A pak děkujeme i našim drahým bližním, že nás s důvěrou vyváděli z našich koutů obav a nejistot, kam jsme se sami zahnali, že nám ukazovali nové světy za našimi často krkolomně budovanými opevněními vlastní pohodlnosti.

3/ stavebních a nosných pilířů dosavadních etap našeho pozemského života není mnoho, ale ani jich není málo: bohatství života člověka se odjakživa měří podle minimálně dvou měřítek: jak velké jsou jeho vědomosti a zkušenosti, a s jakou skromností vystupuje vůči svým blízkým. Děkovná bohoslužba je vždycky vložena do vánočního období liturgického roku. Vánoční události jsou mimořádné tím, že bez přehánění padlá lidská přirozenost, byla očištěna a povýšena. Rozhodující roli, pokud se týče nás lidí, v tomto procesu naší spásy měla matka Ježíšova Panna Maria. Rád bych poukázal na jeden zásadní okamžik jejího života, mající ostatně vliv na zdar vykupitelského Kristova díla. Maria, jako nazaretská dívka, hluboce věřící člověk, zcela odevzdaná Hospodinu, se právě proto, jaká byla, při Zvěstování dozvídá několik zcela dosud neznámých skutečností: že se stane matkou, že se jí narodí syn, že se bude jmenovat Ježíš, že její věkem mnohem starší příbuzná Alžběta také počne, a že se jí též narodí syn, a že bude o půl roku starší, než dítě její. To je nevídaný tok informací. Která matka kdykoliv v dějinách lidstva by něco takového mohla vědět o sobě a o druhých! Žádná! Bůh rád zahrnuje své věrné úžasnými informacemi. Dospělost a dozrávání člověka je úzce spjato s vědomostmi, které získává tím, že oddaně otevírá své srdce Bohu a lidem. Člověk dobrého a otevřeného srdce víc o Bohu ví, a více může lidi znát a chápat, když chce pro ně svůj život nasadit. Život Panny Marie, nástroje v Boží ruce, byl pevný a stabilní její oddaností Bohu a láskou ke svým bližním: pokud možno udělat pro jejich záchranu všechno. Jestli se náš křesťanský život, prožívaný v současném tak komplikovaném světě, bude vyznačovat oddaností Bohu a ochotou žít pro druhé, sami budeme stát na pevných základech. Staneme se stejně tak, jako Maria, účinným a spolehlivým Božím nástrojem. Neexistuje pevnější pilíř, ani odolnější duchovní stavební panel. Díky Bohu za to, že nám bylo mnoho sděleno, abychom mohli pomáhat druhým k dosažení spásy. 

Foto: Dominik Faustus