Slavnost Všech svatých
O slavnosti Všech svatých (1. listopadu 2017) sloužil litoměřický
biskup Jan Baxant poutní mši svatou v děkanském kostele Všech svatých v Litoměřicích.
Koncelebrovali Mons. Martin Davídek, generální vikář, prelát Jiří Hladík O.Cr.,
probošt litoměřické katedrální kapituly, prelát Karel Havelka, děkan kapituly, Józef
Szeliga, děkan litoměřické městské farnosti a kapitulní kanovník, a R.D. Roman
Depa, administrátor lovosické farnosti.
Mši svatou živě přenášelo Radio Proglas.
Homilie Mons. Jana Baxanta:
Dnešní celocírkevní liturgická slavnost je jedním velkým
zadostiučiněním pro všechny opravdové následovníky a následovnice Pána Ježíše,
žijícími v jakékoliv době a prostředí kdekoli na světě. Připomínáme si je
společně jako jednu velkou rodinu v jedné, totiž Boží domácnosti, mající
dveře stále otevřené pro nově příchozí, tedy i pro kohokoliv z nás.
S jistotou můžeme tvrdit, že nebeský zástup světců a světic je početnější,
než jistě úctyhodný seznam učedníků a učednic Páně v poučných knihách zvaných
„Životopisy svatých“, v nichž vám vřele doporučuji si číst a dětem
z nich s příslušným vysvětlováním předčítat. Právě dnes se oprávněně
můžeme hlásit k tak mnohým tichým věrným křesťanům a křesťankám, kteří
měli na mysli vždy jen Pána Boha a dobro druhých lidí. Jací to tedy byli a jsou
křesťané? Vždyť i v naší současnosti mezi námi, třeba nepozorovaně, žijí ti,
které ke svatosti Bůh pozval, a oni jeho pozvání neodmítli. A nejsme to snad i
my, ti také pozvaní?
Zmínil jsem se o jedné velké rodině a o Boží
domácnosti. Nepochybně o rodině mluvíme tehdy, když se v takovém
společenství objevují a do takového společenství rodí děti. Sami rodiče bez
dětí se jen málokdy nazvou rodinou – když, pak zatím neúplnou a na potomky
čekající, dá-li jim Bůh. Domácnost je pravou domácností, pokud se tam pohybují;
opět děti, neboť pro ně se především domov vytváří; jsou tam doma; doma v
domácnosti. Sv. Jan ve svém 1. listě, a z něho jsme si přečetli úryvek (1 Jan
3,1), mluví o dětech, dokonce o Božích dětech v určitém úžasu nad Boží
dobrotou, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi skutečně jsme.
Naši dobře známí světci a světice v celé historii Kristovy církve, i ti
mnozí naši tiší současníci, si nechtěli a nechtějí hrát na děti Pána Boha a
sourozence Ježíše Krista, oni prožívali a prožívají opravdové rodinné pouto v Boží
rodině. A nestyděli se a nestydí se za ně. Pro ně nikdy nepřicházelo a
nepřichází v úvahu, aby upřímný vztah k Bohu a lidem předstírali.
Chápali a chápou svůj křesťanský život jako svědectví o Kristu, ať to stojí, co
to stojí, i kdyby tekla krev, když by je k tomu Bůh vyzval a dal jim sílu.
Věděli a vědí, že nelze takto žít jen „naoko“. Jistě že takoví oddaní křesťané
zasluhují naše uznání i naši pozornost, neboť my sami často potřebujeme
povzbuzení ve víře a více statečnosti v životě podle Kristova evangelia.
Mohou nám poskytnout příklad a vzpruhu slovy „cesta za Kristem je náročná, jde
se mnohdy obtížně pomalu krok za krokem, ale vždy vpřed a hlavně správným
směrem“. -- Byla řeč o Boží domácnosti, kde je útulno i s otevřenými
dveřmi. Jsou otevřené nikoliv proto, že je někdo za sebou zavřít zapomněl. Jsou
otevřeny zcela úmyslně: Boží domácnost, Boží rodina stále přijímá. Je otevřeno
i pro nás!