Promluva Mons. Jana Baxanta k zasvěceným osobám

Milena Davídková 3.února 2019

Setkání se zasvěcenými osobami, 2. února 2019, Diecézní dům kardinála Trochty, Litoměřice

Drazí bratři a sestry, milí zasvěcenci,

předpokládám, že celoživotní touhou každého z nás je příchod Pána do našich srdcí, do chrámu naší nesmrtelné duše. A nejen příchod, ale jeho trvalé přebývání v nás. Pro koho jiného bychom měli mít vyhrazeno toto eminentní místo v našem nitru, v nitru zasvěceného člověka, než právě pro Přítele lidských duší a jejich Spasitele, Ježíše Krista. Má to však, jak tomu často bývá, háček.
Drahocenné skutečnosti a mimořádně významné události v našem životě jsou provázeny když ne přímo zábranami, pak jistě potížemi. Nicméně, jednak nás ony komplikace všeho druhu mohou utvrdit ve vědomí, že jdeme správnou cestou, protože dobrá věc má vždy své nepřátele, ale také je můžeme považovat za zkoušky sloužící ke tříbení, odolnosti a statečnosti ve službě Boží.
Vážnější, zaklíněný háček možno spatřovat v tom, že naše svatyně duše je obsazena. A nemyslím hned, jak se v duchovní literatuře píše, na odpadky hříchů a bezcenný brak hříšných sklonů či v lepším případě na duši svázanou nezdravými vazbami k lidem, byť třeba i zbožným a hodným. Chovat ve svém nitru nezdravý a proto škodlivý obsah jistě nikdo z nás nechce. Duchovní upřenost mysli jen na naše oblíbence by nám opravdové štěstí nikdy nepřinesla.
Bůh jako Stvořitel utkal naši duši vysloveně noblesním způsobem. Není to ani trezor, ani kovová pevná schránka, ani nedobytná bašta a ani všeobjímající citový rezervoár. Je to prostě, biblicky řečeno, chrám, místo, kde přebývá Bůh; a je pro Něho v chrámu naší duše volno, nebo máme obsazeno? Tento Boží chrám je křehký i stabilní, libovůli člověka ponechaný i odolný, jako bývá křehká i stabilní každá viditelná chrámová či kostelní svatyně, v našich podmínkách s historickým odkazem křesťanských kořenů.
Každá, i malinká svatyňka a kaplička je pevná díky svým ochráncům a obnovitelům a chatrná tím, že je ponechána na pospas vetřelcům a ničitelům. Chrám naší duše, hlídán pro našeho Pána, je v moci každého z nás. Tento chrám nám byl Bohem svěřen do opatrování. Může být zneuctěn našimi hříchy a vnitřně rozerván zarputilostí zla. Stejně tak může být uhlídán a vyzdoben pro návštěvu nejdražší, hosta nejmilejšího. Tento vzácný host neobtěžuje, nevtírá se do naší přízně, nesvírá nás, neohromuje nás svou mocí. Chrám naší duše posvěcuje svým požehnáním, jež ve srovnání se vším ostatním je nade všechno.
Milí zasvěcenci, dnešní svátek Hromnic, Obětování Páně, Zasvěcení Ježíše v chrámě, je nám příležitostí v klidu a příhodné posvátné atmosféře prozkoumat stav našeho nitra, naší duše, našeho srdce. Čím je zasvěcené srdce, tedy naše vlastní, přeplněné? K čemu tíhne zasvěcená duše, tedy naše vlastní duše? Pro koho se otevírá střed zasvěceného člověka, tedy komu otevíráme své nitro? Co do něj vpouštíme a čemu je vystavujeme? Pamatujeme na to, že nejdražší krev, krev Spasitelova, se nás dotkla, byli jsme jí obmyti a vykoupeni? Jsme připraveni na to, že se, ve smyslu dnešního starozákonního čtení z knihy proroka Malachiáše, máme stát místem, kde se taví stříbro a zlato Božích darů pro naše bližní, kterým jako nástroje je máme zapáleni ohněm Ducha sv. předávat?

Čtení z listu Židům jako by nám přicházelo v ústrety s povzbuzením a vysvětlením duchovních pout, pojících nás všechny dohromady. Svým zasvěcením jsme se ocitli v jedné společnosti, která má všechny základní rysy svaté Rodiny. Jsme jakousi svatou rodinou zasvěcenců. Ježíš nebyl dítětem Josefovým a Maria nebyla skutečnou manželkou Josefovou. Josef byl pěstounem Kristovým a snoubencem Mariiným. Nebylo tomu tak, jak to má být v každé rodině. Přesto společenství rodiny, z Božího určení, všichni tři tvořili. Mezi námi zasvěcenci také není pokrevní příbuzenství, jaké je v každé rodině, a přesto to není na překážku tomu, abychom, z Božího popudu a oslovení rodinou byli a za rodinné společenství zasvěcenců, sobě blízkých ve službě jednomu Pánu, se považovali. I my jsme příbuzní, bratři a sestry v Kristu, který se nám připodobnil a rozumí našim utrpením a zkouškám, neboť i On jimi procházel.

Dnešní, nám tak blízké evangelium mluví jednak o oběti, o vnuknutí Duchem sv., a pak i o meči. Oběť života jako celopal – pálí celkově a všude. Nikdy nemůže být strojená a předstíraná, protože by byla falešná. Maria s Josefem obětovali dítě v chrámě, aby zachovali to, co bylo psáno v Zákoně Páně.
Mluví se zde však i o představení Pánu v chrámě. To, co se v chrámě v přítomnosti starce Simeona a prorokyně Anny dělo, to nebyla rituální zvyková a vnější záležitost. Ježíš, zatím jako malé dítě, se stane sám obětí, nebude jen obětován. Stejně tak my, drazí zasvěcenci, se nestáváme Božím povoláním jen obětovanými osobami, jsme obětí, celopalem, beze zbytku, ne okrajově. Jedině takto můžeme dojít radosti z povolání.
Samo představení Ježíše v chrámě je teprve jistým svítáním následné plné skutečnosti, totiž dobrovolného odevzdání se Otcově vůli: ne, jak já chci, ale jak chceš ty. Ve chvíli, kdy jsme jako dospělí stáli před životní volbou, slibem a závazkem, a kdy jsme v síle Ducha a z jeho vnuknutí chápali, že Bůh nás bere zcela vážně, od toho okamžiku platí i v našem zasvěcení se Pánu: ne, jak já chci, ale jak chceš ty, dobrý Bože.
A konečně meč... Rozumíme tomuto šermířskému náčiní opravdu dobře? Meč je současně zbraň, avšak i skalpel. Záleží na tom, v jaké ruce se ocitne. Při šermu to někdy vypadá, že si šermíři – sportovci i hráči současně, pouze hrají. V duchovním životě se ale nevyplácí zahrávat si s mečem, neboť je nezodpovědné dobrovolně se vystavovat nebezpečím a zahrávat si s pokušeními! Není nikdy jisté, že obstojíme. Naše síly a možnosti se brzy vyčerpají. Přítomnost meče jako zbraně vyvolává blízkost nepokoje a nepřátelských bojů. Existuje jediná dovolená možnost použití meče: jako duchovní zbraně proti sobě, proti svým hříchům, zatvrzelostem, pýše, pocitům vlastní výjimečnosti. Tehdy můžeme a máme oním duchovním mečem seknout, abychom se vzpamatovali, a říznout jako skalpelem, který odstraňuje zhoubné vředy, a tím celý organizmus léčí.
Známe i meč rozdělení. Žel Bohu, někdy jsme my lidé rozděleni tak, jako by nás někdo přímo rozsekl na dvě části. I ve zbožných komunitách se může stát, že k takovým rozseknutím dochází. Je jasné, že to není stav, který bychom měli podporovat a trvale udržovat. V této souvislosti se dá meči rozdělení rozumět jedině tak, že zřetelně a jasně oddělí od sebe ne lidi, ale dobro od zla. Pravdu od lži. Ctnost do nepravosti. V těchto okolnostech duchovních zápasů se meče chopme a se statečností Božích přátel pro Boží věc bojujme.
Váš + Jan


Fotogalerii ze setkání si můžete prohlédnout zde