Promluva Mons. Baxanta při slavnosti Všech svatých v Litoměřicích
Promluva biskupa Mons. Jana Baxanta ve čtvrtek 1. listopadu 2018 při poutní slavnosti v děkanském kostele Všech svatých v Litoměřicích:
1. čtení: Zj 7,2-4.9-14
2. čtení: 1 Jan 3,1-3
Evangelium: Mt 5,1-12a
Bratři a sestry,
snad jsme všichni při poslechu
dnešního prvního čtení z knihy Zjevení sv. Jana měli stejný první dojem a
stejnou myšlenku: nebe existuje a není prázdné. Zní to jako něco zcela
samozřejmého, ale není to zase až tak běžné konstatování v každodenní mluvě a konverzaci
i nás křesťanů! Dle mého mínění bychom právě my měli více uvažovat o
skutečnostech sice neviditelných, ale jsoucích a potvrzených samotným Kristem.
Nebe, to není výplod náboženských blouznivců. Nebe je realita, Pánem Bohem
dobře zabezpečená, protože ničím a nikým neohrožená, mající svou biblickou
paralelu v pojmu „domácnost“, resp. domov, dokonce „věčný domov“. Nebeská
domácnost či nebeský domov není vznešené charitativní zařízení, kam třeba i s
noblesou odkládáme své drahé zemřelé a kde se snad i my jednou uložíme po
prožitém pozemském životě. Nebe, do kterého nám Ježíš Kristus svou smrtí a
vzkříšením zajistil vstup, je Boží prostředí pokoje, lásky, štěstí a setkání.
Nebe lze přirovnat k obydlenému Božímu domu, v němž je dostatek místa pro
každého z nás. Vzpomeňme si na Ježíšovo slovo: Odcházím, abych vám připravil
místo, ale jednou opět přijdu a vezmu si vás k sobě, abych parafrázoval
Spasitelovo ujištění. Nebeský Boží dům nejen že má dostatek místa i pro každého
z nás, ale už nyní jsou pro nás místa připravována, a to Kristem, spolehlivým a
dokonalým domácím pánem. Ano, nebe existuje, žije svými obyvateli a je tam na
nás pamatováno.
Ve druhém čtení dnešní slavnosti
nás může zaujmout věta, kterou jsme jistě tolikrát slyšeli a snad ne vždy
dostatečně promysleli: „Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není
ještě zřejmé.“ Zní to docela tajemně a současně lákavě. Co se stalo se všemi
svatými, jak jsem výše již naznačil, obyvateli Božího domu? Prošli nějakou
mystickou, duchovní, existenciální proměnou? Ve věčném nebeském domově se Boží
dítě ztratí, aby nalezlo něco zcela nového a zatím pro nás neznámého? Skutečně,
nutno potvrdit, že mnoho neznámého nám stále zůstává, už také proto, že prostě
klíče od nebeského domova ve svých rukách nemáme a režim v něm panující my lidé
neovlivňujeme. Platí tam Boží pořádky, které se přijímají a z jejichž přijetí
mají všichni nesmírný užitek. Přesto nás však stále zajímá ono konstatování sv.
Jana, že „není ještě zřejmé, čím jednou budeme“. Pokusme se hledat možná
vysvětlení způsobem nám vlastním, tedy lidským. Dítě za normálních a všeobecně
uznávaných pravidel se jednou stane nepominutelným dědicem po svých rodičích. V
nebi se ovšem nečeká na smrt těch, kteří by svým dětem, tedy dědicům, tak
uvolnili dědictví. Boží dítě v nebi není šťastné jen tím, co by získalo od
svých rodičů, má účast na životě věčném, jenž nekonečně svou hodnotou převyšuje
jakýkoliv dědický zisk. Čím tedy opravdu budeme? Čeho se bude týkat ona hluboká
proměna? Poznáním, viděním Boha takového, jaký skutečně je. Ano, víme, že vidět
Boha znamená zemřít. V nebi se ale už neumírá. Tam se nazíráním Boha Boží dítě
stává vidoucí dospělou bytostí, o níž ještě nám není všechno řečeno, ale řečeno
bude. Není nám to zatím jasné, ale jasné to bude, není to ještě zřejmé, ale
zřejmým se to určitě stane. Svým způsobem i toto zjištění třeba jediného
aspektu nebeského prostředí v nás touhu po nebi probouzí.
Slova dnešního evangelia –
blahoslavenství, v souvislosti s dnešní slavností Všech svatých, mají větší ambici
než jen tu, že tato Ježíšova úchvatná zaslíbení budoucího nebeského stavu platí
pro nás a jedině pro nás. Vrátíme-li se k dnes použitému podobenství o nebi
jako o obydleném domě s dostatkem míst pro nás a pro další nově příchozí, pak
je nasnadě, a dokonce nutné počítat i s tím, že v jednom nebeském domě budeme
mít takové sousedy, o kterých bychom si to nikdy ani nepomysleli, že by se jimi
jednou stali, že bychom s nimi sdíleli domov pod jednou střechou. Konkrétně
řečeno: chudoba druhých nemusí být našim očím známá, pláč, ten upřímný a
nehraný, je pláčem srdce, neslyšíte jej, Boží obdarovávání je vždy tiché, hlad
a žízeň po spravedlnosti není provázeno halasem a mečem, milosrdné a čisté duše
mívají nezkalený výhled do světa lidí, tvůrce pokoje tvoří, nebourá, pro Pána
Boha se nechá i pronásledovat. Velmi doporučuji, abychom se snažili v
prostředí, ve kterém žijeme, rozpoznávat, vyhledávat, objevovat a propojovat
všechny, u nichž zjistíme alespoň nepatrnou známku výše uvedeného,
odpovídajícího povaze blahoslavenství.
Fotogalerii ze slavnosti si můžete prohlédnout zde