Promluva Mons. Baxanta na prosincovém formačním setkání
Formační den v Diecézním domě kardinála Trochty, Litoměřice. 4.
prosince 2018
Iz 11,1 -10
Drazí bratři a otcové,
při četbě knihy Izaiášových proroctví a v adventní době máme
téměř denně příležitost mít tuto starozákonní nesmírně hodnotnou literaturu
před svýma očima. Jistě nemusím připomínat známé charakteristiky každého
proroka, vždy Bohem vybraného, neboť jedině On volí a povolává, koho uznal za
vhodného. Nikdy si žádný člověk nemohl zařídit vyvolenost k prorokování ničím,
ani mimořádnými lidskými vlastnostmi, schopnostmi, vlohami, studiem, ba ani
svatým životem. A nezmiňuji se o tom, že by někteří ani o vyvolenost nestáli.
Podobně jako tomu bylo u vyvolení apoštolů, Kristus za takové povolal a určil
jedině ty, které sám chtěl, tedy vybíral a vybírá podle svého klíče a mohli
bychom se docela klidně domnívat, že v řadách Ježíšových učedníků bylo určitě
několik jedinců, kteří by apoštoly chtěli být, ale nestali se jimi. Stejně tak,
když se zadíváme do řad našich současníků, i my se někdy domníváme, že ten či
onen by byl mnohem zdatnější a spolehlivější Ježíšovou oporou, než jsme my
sami. Není a nestal se jí. Nikoliv proto, že by Kristus přehlédl jejich větší
zbožnost a poslušnost, převyšující tu naši. Apoštolem se stal jen ten, koho
oslovil Kristus. Prorokem se stal jen ten, koho povolal Hospodin. Domnívám se,
že by stěží kdokoliv z nás dokonale vystihl důvod, který Bůh měl, když nás k
zasvěcenému povolání zavolal. Ani nepředpokládám, že bychom našli některého ze
starozákonních proroků, který by Boží motivy vyvolení prohlédl. Spíše se v
jejich textech proroctví setkáváme s jistou otázkou, i dokonce trucující
výčitkou vůči Bohu: proč sis vyvolil zrovna mě? Když si posléze k dovršeným
svědectvím proroků a apoštolů, ale i našich spolubratrů a sester v době
pronásledování, připojíme jejich krvavé a vyznavačské mučednictví, nemůže nás
minout oprávněné, znovu a znovu potvrzované zjištění, že být Bohem povolán do
služby se vymyká lidským i rádoby moudrým úsudkům. Prorok, apoštol, zasvěcenec
nese v sobě Boží tajemství. Dotkl se ho Bůh, a na to se nedá nikdy zapomenout.
Nepříjemné obtíže nastávají tehdy, když chce prorok, apoštol, zasvěcenec
rozumět sobě. Ztrácí tím čas, řečeno na rovinu, protože jeho posláním není
bádat nad životem svým, zabývat se stále jen sebou samým, ale má se zamýšlet
nad životem Božím a nad životy lidí. Úvahy nad životy lidí, často velmi
vyčerpávající, mají své důležité místo, aby prorok věděl, koho před Bohem
zastupuje, v jakých mnohdy těžkých trampotách se lidé nalézají. Meditace nad
Božím životem pak je zcela oprávněná proto, aby prorok lidem sděloval Boží
výzvy a upozornění a ne své vlastní rozumy, výplody své fantazie. Proroci, myslím
jedině ty pravé proroky, ti trpěli. Nepraví proroci bývávali chváleni a po
uznání bytostně toužili. Praví proroci nesnášeli jen fyzické bolesti a rány,
nesoužili se tíhou z nepochopení vlastního poslání, ale tíhu prorockého,
apoštolského úkolu zasvěcence pociťovali především tehdy, když Bůh mlčel, nebo
lidé si své uši úmyslně zacpávali. Prorok Izaiáš se však v dnes předloženém
úryvku raduje z nesmírně útěšných slov, která zachytil při setkání s Hospodinem
a která rád předá dál lidem. Je však třeba, abychom nejprve zjistili, jaká to
ta Izaiášova radost je, protože zmíněný dnešní text nám při rychlém pohledu
může znít jako iluze, pohádka, bláhové mámení. Prorok se ale raduje opravdově,
není to hra na radost, není zde radost vynucená a předstíraná. Izaiáš se raduje
z toho, že je mu dáno, i když, jak bylo již zmíněno výše, nerozumí sám sobě, že
je schopen uvěřit takovým věcem, jako že ratolest může ještě vyrazit k životu z
pahýlu, že výhonek může vypučet z kořenů onoho pahýlu, že se může prodrat ke
světlu i to, co by už bylo definitivně odkázáno k temnotě zániku. Situace
člověka, každého člověka, protože Božího miláčka, není a nemůže být nikdy tak
tragická a bezvýchodná, aby naděje byla navždy zničena. Izaiáš sděluje toto
poselství naděje ve velmi optimistickém tónu, ale nejprve tento nadějeplný tón
musí znít v něm. Prorok, apoštol, zasvěcenec je tím prvním, který uvěří Božím
příslibům, dokáže se z nich radovat a až poté je účinně předává dál tak, aby
radost jako Boží dar lidem se uchytila v jejich srdcích. Když pak k tomu ještě
připojíme následující verše dnešní Izaiášovy lekce o té zvláštní zoologické
zahradě s malým chlapcem či dokonce s kojencem uprostřed, pak se umocní
skutečný důvod radosti. Přesto, že je téměř nemožné, aby např. beránek přebýval
s vlkem vedle sebe, že by si levhart lehl vedle kozlátka, telátko a lvíče že by
se pásly pospolu na jedné pastvě, že by dětská ručka sáhla do skrýše jedovatého
hada a nic by se dítěti nestalo, prorok Izaiáš podává toto poselství jasně a
přesvědčivě. On tomu sám uvěřil. Ano, toto všechno je možné, neboť na Boží
svaté hoře, na Božím území, v pastoračním terénu kohokoliv z nás, kam nás Bůh
poslal, nikdo nebude škodit ani zabíjet, i když se nám často zdá, naštěstí jen
zdá, že je to nebezpečné území divokých šelem. Pokud šelmy, pak je musíme
nejprve krotit v nás samých! Bůh je svrchovaným pánem tohoto terénu. Uškodili bychom
si my sami tak, jako by si ublížil každý prorok, apoštol a zasvěcenec, kdyby
Hospodinu neuvěřil, kdyby se z nás naděje vytratila, kdybychom zběhli a nevyčkali
prvního, byť nepatrného, ale jistého lístečku ratolesti, prvního plaménku z už
lidmi odepsaných zdejších spálenišť.
(Fotografie ze setkání naleznete zde)