Promluva Mons. Baxanta na formačním dni pro kněze

Milena Davídková 12.června 2018

Formační den, Diecézní dům kardinála Trochty v Litoměřicích, 12. června 2018

1. čtení: 1 Král 17,7-16
Evangelium: Mt 5,13-16


Drazí a milí otcové kněží a jáhnové,

jakoby nám čtení z 1. knihy Královské se svým původem z 2. poloviny 6. století před Kristem, mluvilo z duše současných dní. Vyschl potok, následují zkázonosná sucha, řeky poznáváme jen z výšky dle jejich v terénu vyznačeného řečiště, nikoliv podle proudu vodního toku, úroda na polích je spálena vedrem, není obilí, pšenice ani žito, tím samým dochází základní životní potravina: chléb. Kde není voda, není ani chléb. To nemusíme považovat za nějaké zvláštní moudré rčení, to je a bývá realita. Zdálo by se, že v takových situacích nastává katastrofa. Jistě, nic příjemného není na tom, že lidé nemají co pít a nedostává se jim ani kůrky chleba. Jsme všichni před Bohem povinni učinit vše pro to, abychom nejen my, ale hlavně druzí lidé měli co pít a jíst. Lekce starozákonního čtení, zdá se, chce vyjádřit ještě něco mnohem zásadnějšího a vážnějšího. Skutečná katastrofa by nastala, kdyby vyschl pramen Eliášova prorockého nadšení, kdyby od oné chudé vdovy s dítětem, mající jen hlt vody, hrst mouky a trochu oleje ve džbánu, chtěl víc, než by sám jako Boží muž – prorok -  mohl nabídnout: důvěru v Hospodina. On totiž plní řečiště řek vodou, dává uzrávat klasům na poli, sesílá vláhu a dává hřát slunci, a tím obveseluje srdce a mysl člověka, když se mu dokážeme svěřit. Drazí bratři, co všechno by se mohlo v naší diecézi, v našich farnostech, společenstvích a komunitách, rodinách a v osobních životech nás samých dít, kdybychom jako němí proroci nemlčeli a kdybychom více chod dějin, událostí, pastoračních aktivit a plánů, svěřovali nejprve Boží úvaze a Jeho režii! Nemuseli bychom hned chtít všeho dostatek. To by nám stejně jen ubližovalo. Neměli bychom však nouzi! Radovali bychom se z rodin, z povolání k zasvěcenému, tedy i kněžskému životu, bylo by v nás méně strachu a obav nad kadencemi či dekadencemi světa, kdybychom opravdu především my, klerici, se více drželi oltáře, ambony, klekátka a trpících lidí. Oči by se nám rozevíraly Božím pohledem.

Jedna ze zásadních částí Ježíšovy horské řeči je jeho podobenství o soli a světle. Nepřehlédněme nikdy toto: Kristus neříká: bylo by dobré, kdybyste byli solí země a světlem světa. Ani neříká: stanete se (někdy?) solí země a světlem světa. Ani nás nechce považovat jen za solničku či lampičku. Ježíšovo slovo v horské řeči je konstatování: Vy jste sůl země, vy jste světlo světa! Už nyní! Ne až někdy nebo potom, později, snad, vlastně nikdy… Je to velmi vážné, ale současně povznášející sdělení. Sůl je věc potřebná a nesnadno dosažitelná. I kvůli dostatku či nedostatku soli se vedly v historii spory a boje. Sůl je spjata se životem, dokonce už v dětské literatuře je hodnocena nad zlato: „sůl nad zlato“. Soli k životu potřebujeme. Bez soli by naše pokrmy byly téměř nestravitelné. Postačí jen špetka soli, jen pár krystalků. Když je přesoleno, je to strava nesnesitelná. Ztratí-li sůl slanost a zasvěcenec lásku k Bohu a lidem až do krajnosti, je to pak k ničemu. Kéž bychom vždycky považovali nejen „sůl nad zlato“, ale stejně tak i „prorocké, evangelizační, katechetické nadšení nad zlato“!

Světlo
je principem a základem bytí. Žít ve světle znamená něco jako „žít v pravdě“. Pravda je laskavá a vyslovuje se v pravý čas a vždy pokorně. Nikdy to nemůže být nemilosrdný řez tupým a špinavým nožem, i kdyby se měl odstraňovat škodlivý vřed! Světlo jako pravda jsou služebníci. Světlo slouží, když svítí, ne když oslňuje, a proto pak oslepuje. Ve světě lží a neprav, či polopravd, postačí jen malá stručná, ale oblažující pravda, protože vyslovená v tiché pokoře. Může to být například i tato, propojená s touhou: Pane Ježíši, můj Mistře a Příteli, jsem a chci i za cenu oběti trvale být Tvým živým nástrojem.


Fotografie z formačního dne si můžete prohlédnout ve fotogalerii