Promluva litoměřického biskupa na říjnovém Kněžském dni

Kněžský den 2. října 2018, DDKT Litoměřice

Drazí bratři a otcové, kněží a jáhnové,

jsme na tom všichni stejně. Bůh je původcem našeho povolání a každého z nás povolal do jednoho společného pastoračního terénu, diecéze litoměřické. Pokud čas od času hledáme důvody našeho povolání, nikoliv jen zaměstnání, neobjevíme výstižnější vysvětlení než to, že Bůh si nás vyhlédl a vložil do nás svou důvěru, aby nás poslal právě sem. Ostatně, hodnotné a trvalé meziosobní vztahy, tím spíše Boží vztahy vůči nám, jsou vždy založeny na důvěře. Každý zodpovědný zaměstnavatel jakéhokoliv podniku či firmy se neživí jen tím, že dohlíží na své zaměstnance, aby je denně kontroloval, ale přemýšlí o hlubším vztahu k nim, neboť je vůči nim vázán odpovědností. Nikdo z vás, milí bratři, nezpevňuje meziosobní vztahy ve farní komunitě represemi a strohou bezohlednou přísností přístupu, ale v důvěře s nelehkou a současně tak nevděčnou laskavostí pastýře, majícího pochopení i pro ztracené, zaběhlé, vzpurné i zlobivé ovečky, zůstává tam, kam byl poslán, a zbytečně nesní o ovcích jiných a místech lepších. Podobně snad každý biskup ve své diecézi svou kněžskou energii vkládá do služby důvěřovat všem, za které se jednou bude před Bohem zodpovídat. Poměrně často zakouším podobnou tíhu sladkého i kyselého břemene zodpovědnosti za vás, kněze a jáhny především, jakou asi snášel Ježíš při pomyšlení, že mu Otec všechny svěřil na starost. Nosit i těžká břemena lze jedině, když jeden důvěřuje druhému. Autorita, stejně tak důvěra se nedá vynutit. Když obojí předstírá, vztahy se ničí. Milí bratři, přijměte, prosím, několik mých myšlenek ve dnech, kdy se musím vážně zamýšlet nad sebou i nad vámi v jisté reflexi a s duchovním pohledem na léta minulá. Rád bych vám předložil několik bodů k zamyšlení. Nebude to nic nového. O mnohém jsem se již dříve zmiňoval a s mnohými z vás o tom rozmlouval:

1/ praxe modlitby
Úmyslně zmiňuji „praxi“ modlitby, protože jsem bytostně přesvědčen, že pro nás, pastorační pracovníky, modlitba nemůže být pouhý zbožný úkon, a už vůbec ne cosi, co by bylo odtrženo od každodenního života. Nedokážu si představit, že mě Bůh má rád jen někdy, že na mne mluví jen někdy. Naše modlitby, ať mají jakoukoliv podobu, jsou a mají být vždy doslova dýcháním celé naší lidské bytosti. „Když někdy na tebe zapomenu, ať mi zchromne pravice...“ výstižně o trvale běžící intenzitě našeho vztahu k Bohu mluví žalmista. Nepřipomínám vám, milí bratři, slib modlitby církve, daný před kněžským, resp. jáhenským svěcením každého z vás. To je základní povinnost. Nezmiňuji se ani o každodenní modlitbě sv. Růžence, protože přece bez matky Marie a bez rozjímání nad jejím a Ježíšovým životem by naše srdce bylo pusté. Ani neapeluji za pravidelné rozjímání nad Písmem a životy světců a světic. To je samozřejmost. Bez toho bychom světem kráčeli jako roboti a mumie, zahleděni jen do své zdánlivé výjimečnosti, ale ve skutečnosti ubohé malosti. Daleko bychom nedošli. Rád bych vám připomněl modlitbu „vhledu“ a nazírání při jakýchkoliv příležitostech obyčejných dnů, kdy není až tak těžké vnímat Boží blízkost, snad dříve zmiňovaný „život v Boží přítomnosti“. Vědomě prožívaný život v Boží přítomnosti. Na koho krásnějšího a na co lepšího bychom měli myslet, než na Boha! Proto ona „praxe“ – habitus, něco trvalého, živého, osobního, znovu a znovu obnovovaného.

2/ kněžské přátelství
Jako lidé žijící v celibátu, tzn. ti, kteří se zřekli manželství pro Boží království v duchu Kristova evangelia, tedy ne proto, že manželstvím pohrdáme, že by nám bylo odporné, že bychom manželství nebyli schopni pro tu či onu okolnost sexuální, psychickou, fyzickou nebo zdravotní, nezříkáme se vysoké hodnoty lidského přátelství. Celibátník neodmítá přítomnost přátelské osoby ženy či muže, člověka jako takového, ale drží pod kontrolou, a to velmi pevnou, sklon druhého člověka vlastnit nebo nezřízenou touhu si jej sobě naklonit. Mimořádnou cenu má kněžské přátelství, jež ze srdce přeji vám všem. K fyzickému i duševnímu zdraví patří čisté lidské přátelství. Na jedno vás však musím upozornit. I to, co je krásné, zdravé a čisté, může být pošpiněno a zasaženo nemocemi. Stává se to tehdy, když se malý okruh kněží, zpravidla ve dvou, svým výlučným vztahem oddělí od ostatních, sice s nevysloveným pohrdáním, ale přece vybudováním izolace, která škodí onomu okruhu, resp. těch dvou, i celému presbyteriu. V takové minispolečnosti záhy rozbují duch kritiky, pomluv, samozřejmě především představených, a z domnělého přátelství se nenápadně stává spiklenectví, nepřátelský zhoubný vřed pro celý diecézní klérus. Každé kněžské přátelství, i přátelství všeobecně chápané v kněžském životě vůbec vůči druhým lidem, kladu vám to na srdce, pravidelně podrobujte Ježíšovu náhledu, zdali je tam On přítomen („kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ upozorňuje nás Kristus). 
3/evangelizace
Zdá se mi, milí bratři, že jsme kapitulovali právě na tuto Ježíšovu výzvu: „hlásejte evangelium všemu stvoření...“ Přitom je to něco tak úžasného a krásného být, podobně jako sv. Jan Křtitel, hlasem na poušti. Poušť se sice naší přítomností nestane ihned oázou, ale Kristus naším prostřednictvím může s jistotou postupně osvěžovat pustá a vyprahlá srdce našich bližních. Neexistuje přece šťastnější a radostnější informace než Ježíšovo evangelium, totiž ujištění o lásce Boha ke každému člověku. Své opodstatnění má i autoevangelizace, tedy záměrně se sami nechávat evangelizovat, oslovovat živým neomšelým Božím slovem. Stejnou důležitost má reevangelizace, opakovaně se nořit víc a víc, čím dál hlouběji do Božích pravd a tajemství, sice již nám známých, ale přece stále propastných. Nová evangelizace pak je jen hledáním účinných a dobově vhodných metod, jak Krista a Boží plán spásy lidem přiblížit.

4/ kněžská vlídnost
Někdy mně připadá, že se snad i stydíme za to být laskavými a vlídnými pastýři svých ne vždy poslušných stád. Možná bychom i my mohli vzít do ruky důtky, jak to udělal Ježíš. Jenže čistil chrám pouze ten, kdo byl čistý, jediný Ježíš. Důtky v naší ruce však mají smysl, ale jen tehdy, když je použijeme proti sobě, samozřejmě bez touhy po sebemrskačství a okázalé askezi. A to proto, abychom ze sebe vyhnali pýchu domýšlivosti a pocity sebe dokonalosti, a získali tak postoje pastýře dobrého, vlídného a laskavého Krista, který uchvátil už pouhou přítomností.

5/ kněžské soukromí
Nikdo z nás se nesmí stát bezdomovcem. Byla by to ostuda nás všech, ale především moje. Není nám určeno, abychom žili na zámku či v podzámčí, ale bez svého „doma“ se neobejdeme. Ono „doma“ bývá prosté a skromné, vždy však příjemné a bezpečné. Lze si představit vybavení kněžské domácnosti rozmanitým způsobem. Jedno by však nikdy v naší domácnosti nemělo chybět: soukromí. Nesouhlasím s názorem, dle mého soudu přehnaně ukvapeným, že fara je veskrze domem pro farníky. Fara má být pastoračním domem, přístupným všem, ale nutně musí mít vyčleněný prostor, jakousi klauzuru čili všemi návštěvníky farního domu respektované kněžské soukromí.

6/ peníze
Finance vládnou světem, říká se. A myslíme si, že tato vláda se nás netýká. Domníváme se, že mamon je cosi nám cizího. Pan kardinál Tomášek nám kněžím kdysi často opakoval: „démon mamonu nespí, je stále v pohotovosti v naší blízkosti. A když se mu chce spát, jde si hned uvařit kafe.“ V poslední době jsem řešil ne málo velmi pestrých záležitostí ekonomické, personální i pastorační povahy, mající však „háčky a zádrhele“. Ve většině kauz vždy na první pohled vypadalo všechno docela nevinně, a dokonce i zbožně. Při hlubší analýze se ale začala objevovat skrytá, rafinovaně plánovaná podstata věci: peníze. Někdy řekneme jednoduše: prachy. Ano, je to škodlivý prach vedoucí k oslepnutí a ztvrdnutí srdce zasvěcené nebo všeobecně křesťanské osoby. 

7/ pastýřská únava
Čas od času se dostavuje pastýřská únava. Je to logická reakce našeho organizmu. Nejsme přece nadlidé, máme své lidské limity a omezení. Chtěli bychom vykonat všechno, ale pastorační zápal zná i důležitou pravdu: nemusíme vykonat všechno, ale jen to, co vykonat máme, to abychom vykonali. Pastýřská únava není handicapem v duchovní správě, ale významným poučením, že nezáleží jen na nás, a že když oprávněně odpočíváme, že neodpočívá Bůh.

8/ solidarita
Co to znamená: být solidární? Někdy se nám zdá, že solidarita se týká jen civilního světa a necírkevního prostředí. Ano, je pravda, že solidarita se projevuje velmi zřetelně v současném světě, navštěvovaném různými krizemi, pohromami a nejistotami. Mluví se o našem národě jako o sice trochu sobeckém společenství lidí (rádi myslíme jen na svůj dvoreček), ale při tragických událostech, jako byly např. povodně v minulých letech, že jsme schopni a ochotni pomoci značně velkoryse a obětavě. Solidarita v našem vnitřním církevním prostředí, zdá se, jako by se ještě dostatečně neuhnízdila. Nechci se nyní zmiňovat o našich solidárních a svépomocných fondech v diecézi, ale mám na mysli podporu našich rodin, zvl. s více dětmi, na které bychom měli solidárně pamatovat. Oni se nebudou ozývat a žadonit. Sami je vyhledávejme a zkoumejme možnosti jak v našich farních společenstvích, tak i v našich peněženkách, čím bychom našim rodinám konkrétně pomohli.

9/ zpovědnice
Kolik řečí, teologických i neteologických, se v nedávné minulosti vedlo na téma: zpovědnice nebo zpovědní místnost nebo zpovídání v bytě zpovědníka apod. Méně slov však bylo vysloveno ve prospěch samotné svátosti pokání či smíření, tedy sv. zpovědi, že se týká nás všech, a to námi vysluhovaná a současně i námi přijímaná pravidelně. Mít svého zpovědníka a dostatek příležitosti se s důvěrou v Boha vyzpovídat, je drahocenný dar. Velmi vás, milí bratři kněží, prosím, buďte důvěryhodnými a trpělivými zpovědníky a poskytujte dostatek příležitostí kajícníkům se vyzpovídat v klidu a v patřičném prostoru.

10/ věčnost
Jsme na cestě k cíli. Naše životní dílčí cíle, kupříkladu jednotlivá pastorační místa působení, nebo rozmanité události, mající svou zásadní důležitost v naší službě, jsou jen jednotlivými etapami, přibližujícími věčný cíl. Nechci se vás sugestivně ptát, jestli k věčnosti vůbec směřujete. Bylo by to vůči vám, Božím služebníkům a mým spolupracovníkům nemístné a až urážlivé. Toho mě Bůh chraň! Dovoluji si však přece jednu otázku položit: těšíme se na věčnost?