Promluva litoměřického biskupa na Hlavní pouti ke sv. Zdislavě
Svatozdislavská pouť v Jablonném v Podještědí, 1. června 2019
Bratři a sestry, milé rodiny a drazí poutníci,
všichni
jsme opět dorazili sem do Jablonného, do Baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy,
s úmyslem duchovně se posílit ve víře, povzbudit se křesťanským příkladem
našich bližních, pečujících podobně jako my o ty, které nám dobrý Bůh svěřil do
péče. Přítomní rodiče a prarodiče myslí na své děti a vnoučata, kterými je Bůh
obdaroval, my kněží se modlíme za své farníky a diecézany, kterým máme
zprostředkovávat Boží dary, zasvěcené a řeholní osoby si zde vyprošují sílu k
věrohodnému následování Krista. Všichni máme něco ukrytého v duši a jistě
všichni někoho duchovně ke sv. Zdislavě neseme s sebou. Jsme u jejího hrobu a
můžeme se zde cítit stejně, jako když navštěvujeme posvátná místa hřbitovů s
hroby našich drahých. Takovým místům říkáme svatá pole či zahrady, do nichž
jsme vložili, vsadili vzácná semena. Tady, do základů baziliky v Jablonném, je
vloženo, vsazeno vzácné semeno, tělesné pozůstatky světice, hlavní patronky
naší litoměřické diecéze, sv. Zdislavy, manželky svého manžela, matky svých
dětí, pečovatelky o nemocné, moudré rádkyně všech potřebných a tápajících. Je
to něco podobného, jako když biskupové pravidelně po několika letech navštěvují
papeže, nástupce sv. Petra, a to u apoštolských prahů, resp. apoštolských
hrobů, „ad limina apostolorum“. Každá taková návštěva Říma a Vatikánu má mnohem
hlubší smysl a význam, než jen to, že se Svatému otci předkládá jakási bilance
pastoračních snah za poslední léta. Pro každého biskupa je to příležitost
osobně se setkat s „vikářem Krista“, jak je papež také nazýván, ale současně
právě u apoštolských hrobů sv. Petra a sv. Pavla především se zamyslet nad svou
apoštolskou službou a načerpat povzbuzení a novou duchovní energii pro
pastýřské poslání v Kristově církvi. Nad čím každý biskup, nástupce apoštolů,
přemýšlí u hrobu sv. Petra a sv. Pavla? Dokážeme si představit, že na tak
mimořádných místech se medituje klidně, ale velmi intenzivně. Jak se můžeme
chovat dnes my, při pouti ke sv. Zdislavě, u jejího hrobu, nebo zde v bazilice
nad jejím hrobem? Snad nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že rodiče se
tady, právě tady, zamýšlejí nad Božími dary, kterými jejich děti jsou. Někdy si
rodiče ve svých srdcích nesou své děti a jejich osudy snadno a lehce; jsou
Bohem obdařeni mimořádnou statečností a vytrvalostí. Jsou však i rodiče, kteří
jsou svíráni starostmi o ně a těžkými obavami z nebezpečných cest, na které se
jejich už dospělé ratolesti vydaly. Všechno: to radostné a šťastné, ale i
bolestné a zraňující, lze sv. Zdislavě vypovědět, svěřit se jí s tím vším.
Stejně tak manželé se sv. Zdislavy mohou dotazovat, jak by řešila občasné
obtíže společného manželského života. Do křesťanského manželství totiž nikdy
nevstupují hotoví světci a světice, avšak lidé s dobrou vůlí být jeden druhému
oporou, neopustit jeden druhého a vytrvat spolu až do smrti, tedy lidé, kteří
se o svatost života společně vytrvale snaží. Děti u hrobu sv. Zdislavy nemohou
nemyslet na své rodiče, kterým vděčí za svůj život, ale i na své prarodiče a na
všechny, bez kterých by jejich život byl smutný a chudý. My kněží se sv.
Zdislavy ptáme, jak dokázala skloubit chápající lásku k manželovi, starosti a
péči o své děti a veškeré rodinné povinnosti s obětavou službou nemocným a
potřebným, a ještě stíhat být aktivní a pravidelnou účastnicí bohoslužeb a
pobožností, vždy s mimořádnou a neokázalou zbožností, když my, zasvěcenci, z
onoho vějíře jejích rozmanitých služeb pro Boha a své bližní konáme jen něco a
brzy a snadno nás sklátí únava a ospalost. Každý svatozdislavský poutník má
tady příležitost se zastavit a v klidu modlitby probrat svůj život krok za
krokem, rok po roce, jednu životní etapu po druhé. Životní pouť sv. Zdislavy
nebyla dlouhá, zhruba 30 let. Byla však nesmírně intenzivní, bohatá, naplněná
křesťanským svědectvím a působivým příkladem života následovnice Ježíše Krista,
přítelkyně lidí všech bez rozdílu. Můžeme jen žasnout nad tím, že byla a je
nazývána „Matkou chudých“ a „Divotvůrkyní“. Člověk zcela oddaný Ježíši Kristu a
Božím věcem, se pochopitelně stává přitažlivou bytostí. Lidé v přítomnosti
takové lidské bytosti nacházejí jistotu a bezpečí, jakoby matčinu náruč a
objetí. Sv. Zdislava, vynikající osobnost naší diecéze oddaná Bohu a lidem,
konala divy skromně. Zůstávala pokorně stát na zemi s vědomím, že je, podobně
jako Maria Panna, Boží služebnicí, Božím nástrojem. Ano, nástrojem účinným,
tedy spolehlivým. Deo gratias, Bohu díky!
Váš + Jan