Promluva litoměřického biskupa k 700. výročí farnosti v Ústí nad Labem

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, Ústí nad Labem, 12. srpna 2018 
19. neděle v mezidobí, B, pouť Panny Marie Nanebevzaté
1. čtení: 1 Král 19,4-8, 2. čtení: Ef 4,30 - 5,2, Evang.: Jan 6,41-51

Bratři a sestry,

     vědomí, že se zde, v těchto zeměpisných polohách u řeky Labe, města Ústí, již před sedmi sty lety křesťané hlásili k Panně Marii a jistě již tehdy, jak se můžeme právem domnívat, se snažili chápat jednu z největších katolických pravd o nanebevzetí Panny Marie, že se zde uděloval křest Kristův, snoubenci vstupovali do křesťanského manželství a stávali se manželi a budoucími rodiči svých dětí ve svých rodinách, že se tady hlásalo Kristovo evangelium a podle jeho zásad se také žilo, je něčím nesmírně cenným pro náš současný život. Dějiny lidského společenství, včetně společenství křesťanských hlásících se k Matce Boží, mají sílu nás poučit a povzbudit. Zmínky o prvním faráři tehdejší ústecké křesťanské komunity, mající historickou hodnotu sedmi staletí, nás utvrzují v přesvědčení, že křesťanství v žádném případě není a nemůže být pouhou, byť zbožnou ideologií. Ta by dávno zanikla stejně tak, jak zanikaly a zanikají mnohé jiné. Křesťanství je život, rodinný styl života, střízlivý způsob prožívání vzájemných mezilidských vztahů s výhledem k Bohu, na hony vzdálený jakémukoliv náboženskému fanatizmu či falešnému předstírání hotových a snadných řešení spletitosti pozemského života člověka. Panna Maria je vzorným příkladem člověka rodinného typu. Je prostě matkou Syna synů. Velmi dobře rozumí vztahům mezi blízkými příbuznými v rodině.

     Při dnešním prvním čtení ze starozákonní knihy Královské, při zmínce o Eliáši, ve své době skutečné náboženské autoritě, o chlebu upečeném na rozžhaveném kameni, o džbánu vody a Eliášově spánku by se zdálo, že věřícímu člověku v Boha k životu na této zemi postačí jen kus chleba, trochu vody a dobrý spánek. Nic proti těmto životně důležitým hodnotám! Ke spokojenosti člověka však nestačí mít jen zajištěnou potravu, nápoj a nerušený klid ke spaní. Drama života daleko přesahuje pouhé zabezpečování základních věcí. Maria s Josefem věděli, jak vážné jsou někdy okolnosti všedních dnů. I dnes, tak jako např. před oněmi 700 lety, má každý jednotlivý člověk pestřejší paletu vjemů, zážitků, očekávání, obav, radostí i bolestí. V dávné historii, stejně i nyní, se nepřekonávají rozdíly mezi lidmi pouhým mávnutím ruky, ale hledaly se a hledají se možná řešení k tomu, abychom si my lidé byli bližšími, více chápajícími, ochotnějšími odpustit je-li přítomna prosebná lítost, soucítícími se slabšími, pohotovějšími k oběti a smíru. Dva břehy jedné řeky, zde řeky Labe, se spojovaly mosty, pevnými a odolnými tak, jako Kristus vybízí své věrné, aby v zátěžích zkoušek propojování různých znesvářených lidských táborů obstáli jako jeho stateční a velkodušní následovníci. Boží muž Eliáš se chlebem nasytil, vodou napojil a spánkem posílil, aby se odhodlaně ujal úkolu, který mu Hospodin uložil pro dobro lidí. Bylo mnoho situací, do kterých vstupoval jako Boží posel pokoje a smíření; před 700 lety a v celé další historii ústecké farnosti si Bůh vybíral a posiloval stejné muže a ženy, aby v jeho jménu pracovali ve prospěch druhých. Vždyť eminentním Božím zájmem vždy byla a je spása, tedy záchrana lidí a trvalá péče o ně. Maria zrodila Spasitele, a Boží péče se stala konkrétní a trvalou.

     Dnešní druhé čtení z Pavlova listu Efesanům nám předkládá jednu velmi zásadní pravdu o nás samých a současně přidává i výzvu k zamyšlení a následnému uskutečnění poznání, získaného z meditace Božího slova. Když se Kristovo evangelium hlásá, pak je kazatel-hlasatel vždy prvním posluchačem a adresátem. Ostatně Panna Maria sobě rozuměla právě tak, že je především posluchačkou a adresátem slova Božího, aniž by tvrdila, že je kazatelkou. Kazatelovo kázání je bezživotné, tedy mrtvou řečí, pokud nepředchází naslouchání Božímu slovu v tichosti rozjímání. Svatý Pavel, stejně jako první farář ústecké farnosti před těmi dávnými věky a každý další jeho nástupce až do dnešních časů Boží slovo nejprve sám přijímal a až poté předával ve svých kázáních dál lidem. Ona základní pravda, vyžadující vážné zamyšlení a meditaci, aby se pak mohla účinně projevit a přinášet užitek, je následující: vzájemná dobrota srdcí, milosrdenství v odpouštění jeden druhému, má svůj kořen a základ v osobním příkladu samotného Krista. Bůh totiž odpustil i nám a odpustí všem jen a jedině pro Kristovy zásluhy. Tato pravda o velikém Božím milosrdenství projeveném vůči nám nás posiluje k tomu, abychom, pamatujíce na své prohřešky a slabosti, prokazovali milosrdenství a lásku také ke všem lidem.

     V evangelní lekci se objevuje jedno české slovíčko, které se již v běžné konverzaci téměř nepoužívá, ale vyjadřuje náš častý přízemní zlozvyk: „reptání“. Židé reptali proti Ježíšovi, On je napomíná: „Přestaňte mezi sebou reptat!“ Dnes se sice nezmiňujeme o našem reptání, ale kritiky, posuzování, odsuzování a nespokojenosti se vším a s každým je, žel, dost a dost. Co nebylo po vůli současníkům Kristovým, mimochodem opakovaně zázračně nasyceným vším, co potřebovali? Bylo jim těžké, téměř nepřekonatelné pochopit, že se Bůh může o svůj lid starat zcela konkrétně, že Boží péče a starost o lidí má reálnou podobu. Boží zaopatření nás lidí není jakousi vějičkou virtuálního, tedy vymyšleného světa. Bůh, prostřednictvím Panny Marie, do hříchem postiženého světa lidí posílá živého, viditelného a nepřehlédnutelného svého Syna Ježíše Krista. Ano On sestoupil z nebe. A proč by nemohl? Ježíš, jako nebeský Boží posel, uvažuje velmi prakticky. Nouzi lidí řeší hned, bez odkladu a přemlouvání. Nemocní jsou uzdravováni, slepci prohlédli, žebráci se usmívají nad Ježíšovou štědrostí. Starozákonní putující vyvolený lid byl posilován na svých cestách manou, padající z nebe, vodou, vytrysklou ze skály na jediný Mojžíšův pokyn. Novozákonní „Mojžíš“, tedy Kristus, Boží Syn, má mít menší pravomoci a schopnosti, než měli dávní proroci? Proti čemu se reptá, co se kritizuje, s čím my lidé při pohledu na tak do úmoru činícího se Krista a jeho pokračovatele máme být ještě nespokojeni? Kristovo tajemné tělo církve se přece nemůže stávat terčem posměchu a opovržení! Jak důležité je, aby lidé ve všech dobách měli takříkajíc po ruce Boží vyslance k vysvětlování, k povzbuzování, k poučování, k tomu, aby se za ně u Boha přimlouvali a, bude-li to třeba, k věrohodnému svědectví, aby se stávali smírnými oběťmi za hříchy druhých. Bůh do jednotlivých částí své církve, farností, neposílá hned světce, ale své živé nástroje, aby se uprostřed Božího lidu postupně svatými stávali a druhé ke svatosti vedli. Vždy mohli a i nyní mohou s přímluvou Panny Marie Nanebevzaté počítat. Již dávno, před 7 staletími, jeden takový Boží vyslanec, farář křesťanské komunity a farnosti Ústí nad Labem, je ve starobylých archivních záznamech evidován. Buď Bůh pochválen!

Fotogalerii ze slavnosti si můžete prohlédnout zde