Promluva biskupa Jana Baxanta k 18. výročí litoměřického Hospice sv. Štěpána

Milena Davídková 10.února 2019


Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích, 9. února 2019

Vážení a milí přátelé, nemocní i zdraví, drazí zaměstnanci, bratři a sestry,

velice mě těší, že náš litoměřický hospic, vedený v křesťanském duchu, žije pod ochranou sv. Štěpána, křesťanského prvomučedníka, tedy vůbec historicky prvního krvavého vyznavače, svědka Ježíše Krista. Předpokládám, že nejen v naší Svatoštěpánské katedrále, nebo nyní nově i v Biskupském pivovaru U sv. Štěpána, se návštěvníci a hosté zamýšlejí nad životním dramatem prvního mučedníka, ale že si i vy zde, zaměstnanci a přátelé tohoto hospice, nemocní i zdraví, příbuzní pacientů a všichni ostatní dobrodinci, alespoň občas připomenete osud člověka, který nevládl materiálními statky, ale vynikal pevným přesvědčením o smyslu života služby a nezaváhal ani na okamžik a nepřistoupil na to, že by Krista, Kristův životní styl zradil. Prosím, zamysleme se nad jistě známými, ale stále důležitými skutečnostmi vztahů mezi námi lidmi, ale také vztahů mezi námi a Bohem, a to pohledem našeho prvomučedníka, neboť zde, pod střechou tohoto hospicového domu, se nutně musí tříbit jak vztahy mezilidské, tak i vztahy vůči Bohu, volajícího nás právě také k tomu, abychom si dávali záležet na věrnosti křesťanskému přesvědčení.
Prvním bodem našeho zamyšlení může být všelidské vědomí o křehkosti kohokoliv z nás. Není nám, lidským bytostem, byť obdařeným mimořádnými schopnostmi, dáno, abychom si ve všem vystačili sami. Ano, tendence i jinak moudrého a prozíravého člověka být solitérem jsou přítomny. Relativně brzy se však dostavují pochybnosti o vlastní síle a moci a rozlet brzdí limity a hranice, logicky přítomné, neboť člověk navždy zůstává člověkem; není Bohem. A nejen to. V procesu zralosti člověka se objevuje i nutnost opřít se o druhé, touha po sdílení osudu a současně i ochota být druhým oporou. Sv. Štěpán umírá mučednickou smrtí jako jeden z prvních křesťanů, jako jeden úd tehdy ještě nevelkého Kristova těla – církve. Odchází ze světa, ale neodchází Kristovo dílo. Spolukřesťané, jeho příbuzní, ostatní jáhnové a církevní služebníci zůstávají. Byl jim dán příklad. Svatoštěpánský hospic musí mít podobné charakteristické rysy. Rodinní příslušníci odevzdávají do péče hospicových zaměstnanců své drahé nemocné s vědomím, že jim už nedokáží pomoci i kdyby jakkoliv chtěli. A hospicová otevřená náruč je přijímá s nejlepšími úmysly doprovodit je právě v oněch velmi vážných chvílích lidského života, kdy tělesné i duševní lidské schopnosti nemocných slábnou. Na místě je potom naše vyznání, vyslovené taktně a ohleduplně, ale upřímně a přesvědčivě: „Vyčerpali jsme všechny možnosti, podali jsme všechny dostupné léky a nejsme to my, kdo vládneme nad životem a smrtí. Pane Bože, nyní už musíš konat jen ty sám. Do tvých rukou odevzdáváme naše drahé i sebe.“ Statečný příklad křesťanské modlitby je vysloveně žádoucí a v této službě nutný.
Druhým bodem naší meditace je ochota posloužit potřebným a nemocemi ohroženým lidem vlastními „léčivy“ a uměním osvojitelným každým z nás, totiž „být při tom, vnímat druhé a ne stále jen sebe, naslouchat, nementorovat, nezahlcovat dlouhými, únavnými a plytkými řečmi, nastavit své srdce, třeba i všelijak rozbolavělé, upřímně plakat s plačícími a upřímně se radovat s radujícími se“. Sv. Štěpán, jáhen, služebník u stolů chudých a pomocník v domácnostech už i pronásledovaných křesťanů mohl účinně pomáhat a sloužit za jednoho předpokladu. Musel znát stav a potřeby těch, ke kterým přicházel ve jménu Kristově. Nemohl jim předkládat to, o čem by byl přesvědčen, že je to pro ně jedině dobré bez toho, aby jim nejprve trpělivě naslouchal. Bez znalosti jejich skutečné životní situace by jeho služba vycházela naprázdno. Ve světě, ve kterém se denně pohybujeme i my všichni, se zdá být stále více zřejmým, že vydatně prospějeme druhým, zvláště potřebným a trpícím, když je nezavalíme radami a pokyny, často jen teoretickými, ale když jim budeme ochotni naslouchat a s nepředstíranou vnímavostí sdílet jejich stav, mnohdy stav ohrožení, nikoliv však stav beznadějný. Je samozřejmé, že ten, kdo je ochoten naslouchat druhým, se sám potřebuje poradit a konzultovat své kroky obětavé služby s kolegy či kolegyněmi. A nesmíme pominout ani konzultace sebešikovnějšího služebníka s božským Rádcem a Lékařem. Ten, kdo často vysilujícím nasloucháním vydává svou duchovní energii, musí zase načerpat novou.

Třetím bodem dnešního zamyšlení je prostá, avšak zásadní otázka: jakou budoucnost má a může mít náš litoměřický Svatoštěpánský hospic, když se zpětně díváme na jeho už několikaletou minulost? Jedno je jisté. Takovéto zdravotnické a doslova pečovatelské zařízení je v současnosti nutné a už, jak vidno, nepostradatelné. Dovolím si parafrázovat slova Ježíšova: chudých, potřebných a nemocných, zvláště nevyléčitelně nemocných, budete mít stále mnoho. Zdá se, že ani špičkové medicínské, léčebné a všeobecně nemocniční vymoženosti nedokáží vyloučit přítomnost lidských nemocí, bolestí a trápení. Pokud chceme uvažovat o citelném navýšení finančních prostředků právě pro instituty legislativně tak trestuhodně zanedbávané, jako jsou hospice, pak bude tato úvaha správná za podmínek, že jednak naši zákonodárci, které při volbách zcela svobodně vybíráme, budou skutečnými našimi zástupci i v hájení práv těch, a především těch, kteří se už pro nedostatek svých sil dovolávat nemohou, avšak nezcizitelné právo na důstojný závěr své pozemské životní pouti a na důstojnou smrt mají. Další podmínkou v úvaze o materiální stabilitě hospicového zařízení je, otevřeně a jednoduše řečeno, naše vlastní podpora, hmotná i duchovní. Jsme přesvědčeni o naléhavé potřebě existence hospice sv. Štěpána v Litoměřicích? Jestliže ano, pak jej chápejme jako naše společné dílo, odkázané také na naši osobní pomoc. Dobrodinců není nikdy málo, ale ani dost! Kéž vaše přátelství i nadšení, vaši službu a veškerý zájem o tento hospicový institut Bůh požehná.

Fotogalerii si můžete prohlédnout zde