Poselství papeže Františka k 1. světovému dni chudých
Poselství Svatého otce Františka k 1. světovému dni chudých
Nemilujme slovy, ale skutky
1. „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem,
doopravdy“ (1 Jan 3,18). Tato slova apoštola Jana vyjadřují příkaz, který žádný
křesťan nemůže přehlížet. Závažnost, s jakou „milovaný učedník“ odevzdává
Ježíšův příkaz až do našich dní, se ještě více zdůrazňuje kvůli rozporu mezi
prázdnými slovy, jež často bývají na našich rtech, a konkrétními skutky, jimiž
se máme poměřovat. Láska nedovoluje žádné alibi; kdo má v úmyslu milovat
tak, jako miloval Ježíš, musí se řídit jeho příkladem, a to především tehdy,
když jsme voláni k lásce k chudým. Způsob, jakým miloval Boží Syn, je
ostatně dobře známý a Jan ho jasně připomíná ve svých listech. Spočívá ve
dvou nosných pilířích: Bůh miloval jako první (srov. 1 Jan 4,10.19); a miloval
tak, že dal sebe sama celého, včetně svého života (srov. 1 Jan 3,16).
Takováto láska nemůže zůstávat bez odpovědi. I když byla
darována jednostranně, aniž by za to cokoli vyžadovala, přesto zapaluje srdce
natolik, že každý, i navzdory svým omezením a hříchům, se cítí být veden
k jejímu opětování. To je možné tehdy, pokud Boží milost a jeho milosrdná
láska je podle možností přijímána do našeho srdce tak, aby přiměla naši vůli i
naše city k lásce k samotnému Bohu i k bližnímu. Milosrdenství,
které takřečeně tryská ze Srdce Trojice, může tímto způsobem dospět
k tomu, že rozpohybuje náš život a bude vzbuzovat soucit a skutky
milosrdenství k bratřím a sestrám, kteří se nacházejí ve stavu nouze.
2. „Tento ponížený volal a Hospodin slyšel“ (Žalm 34,7).
Církev odvždy chápala důležitost takového výkřiku. Svědectví o tom máme již od
prvních stránek Skutků apoštolů, kde Petr požaduje, aby se vybralo sedm mužů
„plných Ducha a moudrosti“ (6,3), kteří na sebe vezmou službu chudým a péči o
ně. To je nepochybně jedno z prvních znamení, jímž se křesťanské
společenství představilo na scéně světa: služba těm nejchudším. Tohle vše bylo
možné díky pochopení, že život Ježíšových učedníků se má vyznačovat takovým
bratrstvím a solidaritou, jaké odpovídají hlavní nauce Mistra, který vyhlásil
chudé za blahoslavené a za dědice nebeského království (srov. Mt 5,3).
„Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny,
jak kdo potřeboval“ (Sk 2,45). Toto vyjádření jasně ukazuje živou starost
prvních křesťanů. Evangelista Lukáš, autor posvátných textů, který více než
ostatní dává prostor milosrdenství, nedělá žádné řečnické cvičení, když
popisuje praxi sdílení v prvním společenství. Právě naopak, když o tom
vypráví, chce hovořit k věřícím všech generací, a tedy i k nám, aby
nás podpořil ve svědectví a podnítil nás k činnosti ve prospěch těch
nejpotřebnějších. Totéž učení s obdobným přesvědčením předává apoštol
Jakub, který ve svém listě používá silné a pronikavé výrazy: „Poslyšte, moji
milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích světa, aby byli
skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují? Vy však
jste chuďasem pohrdli. Nezneužívají právě bohatí své moci proti vám? Netahají
vás po soudech? … Co pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá
skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho
se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne:
‚Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se!‘ – ale nedáte jim, co
potřebují pro své tělo, co je jim to platné? Stejně tak je tomu i s vírou:
když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá“ (2,5-6.14-17).
3. Existují však chvíle, kdy křesťané nenaslouchali této
výzvě až do hloubky a nechali se nakazit světskou mentalitou. Duch Svatý je
však neopomněl upamatovat na to, že mají zaměřit svůj pohled na to podstatné.
Nechal, aby se narodili muži a ženy, kteří různým způsobem nabízeli svůj život
pro službu chudým. Kolik kapitol v dějinách těchto dvou tisíc let bylo
napsáno křesťany, kteří se vší jednoduchostí i pokorou a s velkorysou
fantazií lásky sloužili svým nejchudším bratřím!
Mezi všemi vyniká příklad svatého Františka z Assisi,
jehož během staletí následovali mnozí svatí muži a ženy. On se neuspokojil
s tím, že objímal malomocné a dával jim almužnu, ale rozhodl se, že půjde
do Gubbia, aby s nimi žil. On sám viděl v tomto setkání zvrat ve
své konverzi: „Když jsem byl ve hříchu, pohled na malomocné se mi zdál
být příliš hořký, ale sám Pán mě přivedl mezi ně a prokázal mi na nich
milosrdenství. Když jsem se od nich vzdálil, to, co se mi zdálo hořké, se
proměnilo ve sladkost na duši i na těle“ (Test 1-3: FF 110). Toto svědectví je
důkazem o proměňující síle lásky a křesťanského způsobu života.
Nemysleme si, že chudí jsou pouhými příjemci dobrovolnické
služby vykonávané jednou za týden, a tím méně adresáti nějakých improvizovaných
skutků dobré vůle, abychom si uklidnili své svědomí. Tyto zkušenosti jsou sice
hodnotné a užitečné, aby nás učinili vnímavými k potřebám tolika bratří a
k nespravedlnostem, jež jsou často jejich příčinou, ale měly by vést ke
skutečnému setkání s chudými a vytvořit místo pro sdílení, jež se stane
způsobem života. V lásce, která se stává sdílením, nacházejí modlitba,
cesta učedníka i konverze potvrzení své evangelní autentičnosti. Z tohoto
způsobu života vychází radost a pokoj v duši, protože se rukou dotýkáme
Kristova těla. Chceme-li se s Kristem skutečně setkat, je třeba, abychom
se dotýkali jeho těla v bolavém těle chudých jako potvrzení svátostného přijímání
eucharistie. Kristovo tělo lámané při posvátné liturgii se nám dává, abychom ho
znovu nacházeli díky lásce sdílené s těmi nejslabšími bratry a sestrami.
Jako stále aktuální znějí slova svatého biskupa Jana Zlatoústého: „Když chcete
vzdávat čet Kristovu tělu, nepřehlížejte ho, když je nahé; nevzdávejte
v hedvábných paramentech čest Kristu eucharistickému, zatímco před chrámem
si nevšímáte jiného Krista, jenž je sužován chladem a temnotou“ (Hom. in
Matthaeum,50,3: PG 58).
Jsme tedy povoláni k tomu, abychom vztahovali své ruce
k chudým, setkávali se s nimi, dívali se jim do očí, objímali je a
dávali jim pocítit vroucnost lásky, která rozbíjí kruh samoty. Jejich ruka
vztažená k nám je rovněž výzvou, abychom vycházeli ze svých jistot a ze
svého pohodlí a uznávali hodnotu, jakou představuje samotná chudoba.
4. Nezapomínejme na to, že pro Kristovy učedníky je chudoba
především povoláním k následování chudého Ježíše. Je to cesta, po níž
jdeme za ním a spolu s ním, cesta, která vede k blaženosti Nebeského
království (srov. Mt 5,3; Lk 6,20). Chudoba znamená mít pokorné srdce, které
dokáže přijmout svou situaci omezeného a hříšného stvoření, abychom překonali
pokušení všemocnosti, jež vytváří iluzi o naší nesmrtelnosti. Chudoba je postoj
srdce, který brání považovat peníze, kariéru a luxus za životní cíl a za
podmínku ke štěstí. Chudoba spíše vytváří předpoklad pro svobodné přijetí
osobní a společenské zodpovědnosti, i navzdory vlastním omezením, a důvěřuje
v Boží blízkost a v podporu jeho milosti. Takto chápaná chudoba je měřítkem,
které umožňuje hodnotit správné používání hmotných statků a zároveň prožívat
své vztahy a city nesobecky a bez postoje přivlastňování (srov. Katechismus
katolické církve, č. 25-45).
Vezměme si proto za svůj příklad svatého Františka, ryzího
svědka chudoby. Právě proto, že on měl oči upřené na Krista, dokázal ho
poznávat a sloužit mu v chudých. Pokud si tedy přejeme přinášet svůj
účinný příspěvek pro dějinnou změnu a způsobovat skutečný rozvoj, je třeba,
abychom naslouchali výkřiku chudých a nasazovali se pro jejich povznesení
ze situace odsunutí na okraj společnosti. Chudým, kteří žijí v našich
městech a našich společenstvích, zároveň připomínám, že nemají ztrácet vědomí
evangelní chudoby, kterou nosí jako pečeť svého života.
5. Známe velkou těžkost, která se ukazuje v dnešním
světě, jak jasně chudobu identifikovat. A ona přesto na nás každodenně křičí ve
svých tisícerých tvářích poznamenaných bolestí, vyčleněním na okraj, bezprávím,
násilím, mučením, vězněním, válkou, omezováním svobody a důstojnosti, nevědomostí
a analfabetismem, krizovou zdravotnickou situací, nedostatkem práce,
obchodováním s lidmi a otroctvím, vyhnanstvím, bídou a násilnou migrací.
Chudoba má tvář žen, mužů i dětí vykořisťovaných mrzkými zájmy, deptaných
zvrácenou logikou moci a peněz. Tento nemilosrdný seznam, který nebude nikdy
kompletní, jsme nuceni tvořit tváří v tvář chudobě jako plodu sociální
nespravedlnosti, morální bídy, nenasytnosti některých a všeobecně rozšířené
nevšímavosti!
V našich dnech bohužel stále více vychází na povrch nestoudné
bohatství hromaděné v rukou malého počtu privilegovaných, často
doprovázené nelegálností a vykořisťováním urážejícím lidskou důstojnost, a
zároveň nás pobuřuje šíření chudoby ve velkých okruzích společnosti po celém
světě. Před takovýmto obrazem nemůžeme zůstávat nečinní a tím méně rezignovat.
Na chudobu, která potlačuje iniciativního ducha mnoha mladých a brání jim najít
si práci; na chudobu, která umrtvuje smysl pro zodpovědnost a dává přednost
delegování a hledání protekce; na chudobu, která otravuje studny spoluúčasti,
omezuje prostor pro profesionalitu, a tak pokořuje zásluhy toho, kdo pracuje a
vyrábí; na to vše je třeba odpovídat novým viděním života a společnosti.
Všichni tito chudí – jak s oblibou říkal blahoslavený
Pavel VI. – patří k církvi díky „evangelnímu právu“ (promluva při otevření
2. zasedání Druhého vatikánského koncilu, 29. září 1963) a zavazují nás,
abychom se pro ně přednostně rozhodli. Požehnané jsou tedy ruce, které se
otevírají pro přijetí chudých a pro jejich podporu: jsou to ruce, jež přinášejí
naději. Požehnané jsou ruce, které překonávají každou kulturní, náboženskou a
národnostní bariéru a vlévají do ran lidstva olej útěchy. Požehnané jsou ruce,
které se otevírají, aniž by za to něco požadovaly, bez různých „jestliže“, „ale“
a „snad“: jsou to ruce, které nechávají na bratry sestupovat Boží požehnání.
6. Na konci Svatého roku milosrdenství jsem nabídl církvi
Světový den chudých proto, aby se křesťanská společenství po celém světě
stávala stále konkrétnějším znamením Kristovy lásky k těm posledním a
nejpotřebnějším. Přeji si, aby se k ostatním světovým dnům založeným mými
předchůdci, které se již staly tradicí v životě našich společenství,
připojil i tento a v jejich celku je doplnil o kompletující, výhradně
evangelní prvek, jímž je Ježíšova láska k chudým.
Vyzývám celou církev i muže a ženy dobré vůle, aby
v tento den upřeli svůj pohled na ty, kdo k nim vztahují své ruce,
kdo volají o pomoc a vyžadují naši solidaritu. Jsou to naši bratři a sestry,
stvoření a milovaní jediným Nebeským Otcem. Tento den má za cíl stimulovat
v první řadě věřící, aby reagovali na kulturu skartace a mrhání a vzali si
za svou kulturu setkání. Zároveň je to výzva určená všem, bez ohledu na jejich
náboženskou příslušnost, aby byli otevřeni pro sdílení s chudými a pro
jakoukoli formu solidarity s nimi na znamení konkrétního bratrství. Bůh
stvořil nebe a zemi pro všechny, ale lidé bohužel vystavěli hranice, zdi a
ploty, a tak se zpronevěřili původnímu daru určenému pro celé lidstvo bez
výjimky.
7. Přeji si, aby se křesťanská společenství během týdne
předcházejícího Světovému dni chudých – letos to bude 19. listopadu, o 33.
neděli v liturgickém mezidobí –angažovala pro vytváření mnoha příležitostí
k setkáním přátelství, solidarity a konkrétní pomoci. Chudé i dobrovolníky
pak mohou pozvat ke společné účasti na nedělní eucharistii, aby se slavnost
našeho Pána Ježíše Krista Krále vesmíru, slavená v následující neděli, ukázala
jako ještě autentičtější. Kristovo kralování se totiž projevuje ve svém plném
významu právě na Golgotě, když Nevinný je přibit na kříž a jako chudý, nahý a
zbavený všeho vtěluje a zjevuje plnost Boží lásky. Jeho úplná odevzdanost Otci
vyjadřuje jeho naprostou chudobu, ale zároveň ukazuje moc Lásky, jež ho
v den Velikonoc vzkřísí k novému životu.
Pokud v naší čtvrti žijí chudí, kteří hledají ochranu a
pomoc, přibližme se v tuto neděli k nim; bude to příhodný okamžik pro
setkání s Bohem, kterého hledáme. Přijměme je podle nauky Písma (srov. Gen
18,3-5; Žid 13,2) jako privilegované hosty u našeho stolu; mohou se stát
učiteli, kteří nás naučí žít naši víru důsledněji. Svou důvěrou a připraveností
k přijetí pomoci nám střídmým a často radostným způsobem ukážou, jak
přesvědčivé je žít z toho podstatného a odevzdávat se Otcově Prozřetelnosti.
8. V základě mnoha konkrétních iniciativ, které se
budou moci během tohoto dne uskutečnit, ať je vždy modlitba. Nezapomínejme na
to, že Otčenáš je modlitba chudých. Prosba o chleba totiž vyjadřuje naši
odevzdanost Bohu při prvotních potřebách našeho života. To, co nás Ježíš touto
modlitbou naučil, vyjadřuje a shrnuje výkřik těch, kdo trpí kvůli životním
obtížím a nedostatku toho potřebného. Učedníkům, kteří Ježíše žádají, aby je
naučil modlit se, On odpověděl slovy chudých, kteří se obracejí k jedinému
Otci, v němž se všichni poznávají jako bratři. Otčenáš je modlitba, která
se vyjadřuje v množném čísle: chléb, o nějž prosíme, je „náš“, a to
vyžaduje jeho sdílení, spoluúčast a společnou zodpovědnost. V této
modlitbě všichni poznáváme potřebu překonávat každou formu sobectví, abychom
měli přístup k radosti ze vzájemného přijetí.
9. Žádám spolubratry biskupy, kněze a jáhny – jejichž
vlastním povoláním a posláním je podporovat chudé – zasvěcené osoby, sdružení,
hnutí a rozsáhlý svět dobrovolníků, aby se nasadili pro to, aby se tímto
Světovým dnem chudých zavedla tradice, která konkrétně přispěje
k evangelizaci dnešního světa.
Kéž tento nový Světový den se stane silným apelem na naše
svědomí věřících, abychom byli stále přesvědčenější, že sdílení s chudými
nám umožní chápat evangelium v jeho stále větší hloubce. Chudí nejsou
problémem, ale jsou zdrojem, z něhož máme čerpat, abychom přijímali a žili
podstatu evangelia.
Ve Vatikánu 13. června 2017
Památka svatého Antonína z Padovy
FRANTIŠEK
Zdroj: Tiskové středisko ČBK