Filipovská pouť 2019

Filipov, 13. ledna 2019

Je tomu už 153 let, kdy se toto filipovské místo stalo místem Bohem omilostněným. Můžeme rovněž konstatovat, že i místem vyhledávaným, určitě minimálně jedenkrát za rok, vždy v zimním čase 13. ledna. Dojímá mě vždy vaše poutnická účast, drazí přátelé, když se tohoto dne v roce sem dostanu, téměř pokaždé s nejistotami, zdali z Litoměřic a pak do Litoměřic zpět dojedeme, a velice obdivuji váš elán vydat se do Filipova s vírou a nadšením vykonat něco pro dobro svých rodin, a to i za cenu oběti způsobené nejen nepřízní počasí. Dorazit do Filipova o lednovém ránu na 4. hodinu vyžaduje víru a vytrvalost. Velmi bych si přál, aby vaši blízcí, které jistě nesete ve svých srdcích a pro které se na Filipovskou pouť vydáváte, vám projevili vděčnost. Bůh sám vám tuto ušlechtilost skutků křesťanské víry a lásky bohatě odmění. Tím jsem si jist!

Letošní naše Mariánské filipovské setkání je propojeno se závěrem vánoční doby, se dnem Páně – nedělí a se svátkem Křtu Páně. Snad se můžeme domnívat, že tehdy, před oněmi 153. lety, zprvu těžce ležící nemocná Magdalena Kadé, posléze pokojně a pozvolna útěšně vstávající osobně prožívala skutečnost narození Krista v Betlémě, od Filipova tolik kilometrů vzdáleném. Věděla, že Ježíš jako Spasitel má eminentní účast na jakémkoliv údělu kteréhokoliv člověka. Není až tak rozhodující, jestli my, lidé zdraví či nemocní, rozumí se na těle, dokonale chápeme své životní snažení vyčerpávajícím způsobem, zásadní je skutečnost vykoupení naší nesmrtelné duše pro věčný šťastný život v nebi s Bohem. Zdraví nebo nemoc člověka je vždy časově podmíněno, samozřejmě však nikdy není zanedbatelné. Vykoupení ale má dosah trvalý. Ve svém uvažování se, myslím, každý nemocný člověk upoutaný na lůžko zabývá otázkami nejdůležitějšími: těmi, které se týkají života i smrti. Křesťansky založený člověk se ve svých meditacích zabývá i otázkami, jež se dotýkají života s Bohem, ale i, nedej Bůh, stavem odloučení od Boha, tedy duchovní smrti a totální, doslova pekelné beznaděje.

Ježíš, syn Mariin, věrný přítel každého člověka, blízkého i třeba na hony vzdáleného, rozumí onomu lidskému přemítání v mysli, a to proto, že před přijetím úkolu spásy všech lidí zvažoval toto všechno: souhlas člověka se svou záchranou jako darem i lidské odmítnutí tohoto nabízeného záchranného daru. Jen málo stačí, aby se člověk navždycky ztratil, a současně málo stačí pro to, aby byl opět nalezen. Nemoc člověka vysiluje i tak, že někdy může, kvůli bolestem, pochybovat o Boží dobrotě a jeho milosrdenství. Stává se však i to, že právě bolesti, snášené v době nemoci, mohou člověku napovědět, že není sám a zcela opuštěn. Kristus totiž nepřišel kvůli hotovým světcům a světicím, ale kvůli nám, hříšníkům, potácejícím se mnohdy nad propastmi své hříšnosti a pyšné nadutosti. Spasitel ale ví, koho má přidržet, pro koho má skočit třeba i do ohně, má rád všechny.

Křesťanka, oddaně věřící nemocná Magdalena ve svých dlouhých hodinách trávených na lůžku meditovala o vánočním poselství a základních pravdách o našem vykoupení a spáse. Nemohlo jí být cizí vědomí o Matce Boží Panně Marii, o jejím důsledném svěření se Bohu, o její rozhodnosti žít tak, jak chce Bůh. Věděla, že Maria je Matka sedmibolestná. Bolestí bychom jistě napočítali mnohem více, ale Mariiny bolesti jsou tiché a neokázalé a její kladná odpověď „Fiat! – staň se!“ bylo vysloveno s ohledem na dílo jejího syna, Spasitele člověka. Pro záchranu, spásu, vykoupení lidí je Maria připravena vykonat vše, i kdyby to stálo oběti, a tedy i bolesti. Podobně sám Ježíš, její syn a přímý vykonavatel Božího plánu spásy lidí, souhlasil se svým posláním za jakoukoliv cenu, i kdyby to stálo život; tedy za cenu utrpení a bolesti a i za cenu nejvyšší, smrti.

Nemocná Magdalena mohla ve vědomí své křesťanské víry uvažovat i tak, že její vlastní život, byť by byl poznamenán nemocí a neschopností pohybu vedoucí až k upoutání na lůžku, má smysl, neboť její životní oběť může někomu ve světě přinést úlevu. Věděla, že ve světě lidí je tomu tak, že někteří se obětují a v bolestech a utrpeních umírají, aby druzí žili. Kristus potupně zemřel, abychom my mohli žít šťastně. Navíc, Magdalenino lůžko utrpení se stalo místem, jak doufáme, kde se prostřednictvím Panny Marie projevila Boží moc. Při letošní vánočně laděné Mariánské filipovské pouti ve skutečnosti vidíme i betlémskou událost, avšak oděnou do současného šatu: velké věci se odehrávají za tmy, v noci. I my jsme sem přece doputovali ve tmě noci. Ježíšovy jesličky nám mohou připomenout jakékoliv lůžko našich nemocných, ne-mocných, bližních. Malý Ježíšek sice bezmocným tehdy jako malé dítě byl, ale Boží moc v něm byla přítomna. Naši nemocní jsou odkázáni na pomoc druhých, ale současně nám poskytují příležitost pro ně vykonat něco dobrého k zušlechtění našeho srdce. Na světě je stále a vždy mnoho nemocných, slabých, nemohoucích, bezmocných, na pomoc druhých odkázaných. Jejich tichý dech je někdy až neslyšitelný a jejich osud námi zdravými nepostřehnutelný. V jejich duších však může zářit betlémská hvězda Spasitele tak, že se stávají těmi, ve kterých se projevuje pro nás, všechny ostatní, Boží moc. Panna Marie nebývá nikdy daleko!

Váš + Jan

Fotografie z letošní filipovské pouti najdete ve fotogalerii
Foto: Dominik Faustus