100 let Gymnázia Josefa Jungmanna v Litoměřicích
Promluva
litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta v neděli 23. června 2019 při mši
svaté v katedrále sv. Štěpána u příležitosti oslav 100. výročí založení
Gymnázia Josefa Jungmanna v Litoměřicích.
Zach 12,10-11, Gal 3,26-29, Lk 9,18-24
Bratři a sestry,
tato nedělní bohoslužba, věnovaná 100. výročí litoměřického
gymnázia, má nám všem připomenout důležitost solidního vzdělání, pokud možno
dostupného každému člověku, jenž prokáže svou způsobilost. Má však i zdůraznit
postavení litoměřického gymnázia jako důležité školské instituce, přítomné ve
zdejším královském městě. Stoleté jubileum nás všechny vybízí i k tomu, abychom
pamatovali, ve svých modlitbách především s vděčností, na za ta léta jistě
personálně velice bohatý pedagogický sbor, na všechny absolventy i na veškerý
školní personál, bez něhož by gymnázium ani jakákoliv jiná škola nemohla žít a
vychovávat. Stejně tak chceme vzpomenout i na pedagogický sbor současný, na
dnešní studentky a studenty, jejich rodiče, školní personál a na všechny jistě
četné příznivce a přátele této litoměřické školy. V jakém duchu a jakým
způsobem se může nést naše vzpomínání a děkování? Nabízím vám, u vědomí toho,
že slovo je nástrojem vzdělávání, výchovy a poučení, přidržet se Božího slova,
uloženého v Bibli, jež je všeobecně chápána jako kniha knih. V průběhu
bohoslužby jsme si vyslechli celkem 3 biblická čtení. První bylo ze
starozákonní prorocké knihy Zachariášovy, ve druhém čtení k nám promlouval
apoštol národů sv. Pavel, a konečně vrcholem Božího slova při každé bohoslužbě
je úryvek evangelia, dnes z evangelia sv. Lukáše. Slyšeli jsme tedy několik vět
z Písma a nebylo jich zrovna málo. Vybrané statě Božího slova nás mají ujistit
o živosti a aktuálnosti biblického sdělení. Nehráli jsme si na posluchače sedící
v divadelním hledišti, byť tato vzácná barokní katedrála by si nezadala s
jinými společenskými a kulturními sály nejen města Litoměřic. Domnívám se, aniž
bych chtěl zlehčit jiné městské umělecké stavební skvosty, že svatoštěpánská
katedrála, litoměřický dóm, nemá v Litoměřicích konkurenci. Zde, v tomto
posvátném křesťanském prostoru, není místo pro žádné hry a ani jen pro pasivní
diváky. Promlouvá-li zde Bůh, a On tady skutečně promlouvá, pak jediná naše
možná pozice je nastavení srdce a otevření naší duše pro poselství, které
člověku prospívá svou povahou. Do lidského nitra tak prostupuje světlo potřebné
pro orientaci ve změti světa a života.
Prorok Zachariáš jako vyvolený Boží muž vidí víc a prohlédá
dál než jen k limitům svého vlastního života, své životní historie. Nabízí nám
pohled na trpícího Božího služebníka, nad kterým budou lidé naříkat, protože ho
probodli. Nepochybně tento prorocký vjem patří Kristu, nevinnému služebníku,
jenž vzal naše bolesti na sebe a obětoval se za naši spásu, za věčný život
kohokoliv z nás. Naříkali nad ním, plakali, skutečně byl proboden a ukřižován,
ale s jednou významnou výhradou. Ježíš po své mučednické smrti a následném
krátkém spočinutí v hrobě z mrtvých vstal. Svým zprvu ustrašeným, avšak později
již odhodlaným učedníkům své rány sice ukazoval, ovšem nikoliv proto, aby jim
cokoliv vyčítal, že měli na těchto jeho jizvách a ranách svůj podíl. Ukazoval
jim je, aby je přesvědčil, že právě tyto rány je a nás všechny uzdravily. Díky
těmto bolestem nás Kristus spasil. Rozhodl se nás totiž zachránit za jakoukoliv
cenu, tedy i za cenu nejvyšší: za cenu ran a bolestné smrti.
Sv. Pavel v dnešní lekci z listu Galaťanům připomíná své
poměrně časté téma: pokřtěný člověk se křtem oblékl v Krista. Toto teologické
téma mu bylo blízké, protože zkušenost s vlastní existenciální proměnou měl.
Skutečnost křesťanské identity z podstaty věci proměňuje člověka zevnitř
zásadním způsobem. Doslova se rodí nový člověk, který křtem nejen přijímá
Kristův oblek, ale vstupuje do Ježíše samého. Není tu žádná pouze povrchní
změna, ale hluboká proměna, nutně se projevující ve stylu života. V této
souvislosti je pak zřejmé, že neobstojí jen tzv. „matrikový křesťan“,
rozpoznatelný podle zápisu v knize pokřtěných. Křesťanství není a nemůže být
jen ušlechtilou ideologií. Křesťanství se žije, někdy sice skrytě, např. v
dobách pronásledování, ale pokud je to kvas, a kvasem má každý křesťan dle
evangelia být, pak nikdy tuto sílu a energii kvasu ničím nespoutáte a pravý
křesťanský entuziazmus se nikdy nenechává zlomit ani v katakombách, event.
vězeňskými, přepečlivě zamčenými celami a kobkami.
Lukášovo evangelium nám předkládá několik zlatých, vám jistě
známých Kristových pravidel. Připomeňme si například: „Co nechceš, aby ti
dělali jiní, nedělej to jim!“ To v dnešním úryvku zní stejně krásně: „Kdo chce
jít za mnou, ať zapře sám sebe, den, co den bere na sebe svůj kříž a následuje
mě.“ Velmi srozumitelně je nám řečeno, že Ježíš k následování nenutí. Ať jde za
ním jen ten, kdo za ním jít chce. Kdo se však rozhodne, nemůže počítat s ničím
jiným, než že denně bude sobě tím největším břemenem. I my se přece často
domníváme, že náš kříž života je tím nejtěžším ze všech. Jenže pozor, je to
léčka této klamavé domněnky! Kdo přemůže sebe, resp. svou vlastní
sebestřednost, přemůže tu nejsložitější a nejnáročnější překážku. Pak sice pod
vlastním křížem životních zkoušek někdy klopýtá, ale ví, že to má smysl, neboť
ví, kam jde. Jde za Kristem, k cíli.
Váš + Jan